ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 7 část

Posted: 3.2.2012 in Štěchovický poklad - 2 část

Okolnosti ukládání německých pokladů /p.Moltík /

8. února 1946, Norimberk– kapitán Richards se seznamuje se svými budoucími spolupracovníky. V Norimberku se kpt. Richards sice hlásil druhý den po obdržení rozkazu na G-2, ale musel čekat na další členy mise. Seržant Urquhart se později prořekl ve směru: „čekalo se na „cizího agenta, který měl s nimi odjet do Československa“, ale když se ani po několika dnech nedostavil, opustili Norimberk bez něho. Zřejmě se jednalo o agenta, jenž byl poněkolikáté viděn obsluhou štěchovické přehrady 9. února 1945 a druhý den telefonicky nahlášen místnímu oddělení SNB Hradišťko. Celé speciální skupině bude velet americký zpravodajský důstojník nadporučík William J. Owen, kterého doprovázel další americký zpravodajský důstojník, fotograf npor. William J. Leeman a novinář Lionel Shapiro. Proč novinář na tajné operaci na území cizího státu? To tehdy nikdo netušil.

9.únor 1946, Norimberk – v poslední den před odjezdem představil Owen Richardsovi a jeho ženistům další tři nové účastníky tajné výpravy, francouzského nadporučíka zpravodajského oddělení Silberbauera a jeho pomocníka seržanta Vitala, přidělené na akci francouzskou stranou. Oba Francouzi tvořili doprovod mladého muže v obnošené nacistické uniformě s odpáranými znaky a výložkami Waffen SS.. Byl to SS Scharführer Achenbach, jenž nastartoval celou akci svou výpovědí.. Nákladní automobily a speciální ženijní vůz skupiny měli na starosti řidiči US ARMY Jenkins, Ecker, Hall a Catusco.

10. únor 1946, Hradišťko – místní oddělení SNB v Hradišťku dostává hlášení ze štěchovické přehrady, které přijímá vrchní strážmistr, že se v okolí hráze pohybuje druhý den podezřelý člověk v civilním oděvu. Personál přehrady ho poprvé spatřil ráno 9. února 1946. Informace skončí na tomto oddělení.Vrchní strážmistr J.H. na stanici v Hradišťku této informaci osobně vyslechl, ovšem nevěnuje ji pozornost a nereaguje na tento telefonát. Takže ani tato nenápadná zpráva se nedostává do hlášení pro nadřízené orgány.

10.únor 1946, Norimberk – speciální tým Alsos– dvanáct důstojníků, poddůstojníků a vojáků americké armády, dva francouzští vojáci a jejich jeden zajatý esesák vyjíždějí 10. února 1946 časně ráno z Norimberka, jde o kolonu tří nákladních automobilů a jednoho štábního speciálu s označením US ARMY a evidenčními čísly. Vyjíždí na akci do jiného státu. Na hranici ČSR/Německo u Rozvadova se zdrželi jen pár minut, protože doklady měli v naprostém pořádku. Jeli do Československa předat vězně, stejně jako jiné transporty vězňů, vyžádaných československou stranou na spojencích. Takto to stálo v průvodních dokladech a pověření, potvrzených i českou stranou. V Praze byli v deset večer. Již v tuto dobu měli být sledování naší tajnou službou až do hotelu v Praze.

10.únor 1946, Praha, 22:00, hotel Alcron– členové mise se ubytovali v nejlepším pražském hotelu Alcron. Personál je již očekával, ubytování a pokoje zajišťoval osobně tehdejší americký konzul King Guiney. Recepční nezapisoval jména, – konzul z americké ambasády se zaručil, že účet bude včas zaplacen, přihlašovací formality jsou prý zbytečné. Prý se zapisovali jen křestními jmény do hotelové knihy. V tento moment prý československé tajné služby v obavách před prozrazením přestávají sledovat americkou skupinu, o které si myslí, že jede na místa německých podzemních továren. Tam jsou ještě v noci informováni příslušníci o očekávaném příjezdu americké kolony. Jejich přítomnost má být okamžitě nahlášena, s tím, že poté na místo odjedou tajní agenti Ministerstva vnitra.

11. února 1946 – brzy ráno, americká skupina opustila Prahu. Auta jela podél Vltavy ke Štěchovicím. Odbočila na most přes řeku a zamířila k Hradišťku. V tento moment je kolona prý očekávány našimi tajnými službami na pozemní továrně Richard u Litoměřic a dvou dalších místech v Čechách. V Praze se očekává hlášení na které ze tří míst kolona dorazila. Tajné služby je zřejmě nesledovaly z důvodu prozrazení.

Kolem desáté hodiny dopoledne ale projela kolona čtyř amerických náklaďáků pod okny stanice SNB v Hradišťku, kde si jich sice všimli čekatelé svobodníci Sboru národní bezpečnosti, František Loskot a Lédl, kteří vyšly ze dveří a sledovaly projíždějící americké automobily, které na vršíčku zabočily k lesu. Přítomnost amerických vozů nahlásili vrchnímu nadstrážmistru J.H. Ovšem jejich velitel stanice tuto informaci nepředal nadřízenému orgánu, stejně jako informaci o člověku na hrázi štěchovické přehrady. Těžké americké nákladní automobily jeden po druhém zmizely po odbočení na lesní cestu. Hlášení Loskota a Lébla hlášení tehdy zůstalo v budově místního oddělení. V prvním americkém terénním voze jel nadporučík Owen se Scharführerem Achenbachem. Esesák vedl kolonu po cestě lesem, až ukázal, že mají zastavit. Vystoupili a dva důstojníci se zajatcem zmizeli podél potůčku v úzké rokli se strmými břehy. Ušli jen několik desítek metrů. Bývalý esesák se rozhlížel na všechny strany, díval se do korun stromů (již při hledání skrýší Wehrwolfu se zjistilo, že orientační značky byly umístěny na kmenech ve výší asi 2 metry). Poté odpočítal kroky a označil vojákům pohybem ruky místo ve stráni. Upozornil je, že zamaskovaný vchod není hluboko, ovšem je zajištěn trhavinami.

Richardsovi pyrotechničtí poddůstojníci a řidiči vojenskými rýči opatrně odlupovali zmrzlé drny trávy. Richards zapnul detektor kovů a potvrdil esesákův odhad.adetektory kovů byly již tehdy běžnou výbavou ženistů. Z praxe poznal, že je poblíž nějakým kovovým předmětům, proto Richards neriskoval. Ručně odstranil hlínu a už se jim začíná rýsovat bednění z prken a trámů. Blíží se poledne, a ještě není skončena ani první etapa prací. Po několika hodinách pečlivého odstraňování nástrah vidí do štoly na první bedny. Každá z nich je pečlivě zajištěna náložemi, které jsou napojeny na další nálože a nádrže s olejem do plamenometu. Tento den má narozeniny kapitán US ARMY, elitní specialista tajné skupiny Alsos, kapitán Stephen M. Richards, narozený 11. února 1922 v Georgii USA, bylo mu právě v tento den 24 roků.

11. února 1946, pondělí, služebna SNB Hradišťko– krátce po poledni konečně svobodníci Loskot a Lédl dostávají písemné povolení k obchůzce na základě jejich osobní iniciativy ke kontrole americké kolony. Cestou se dozvědí od lesního dělníka Červenky v lese Dušno, že z dálky viděl, jak američtí vojáci v lesní roklině chodí s nějakým přístrojem a kopou v zemi, Okolo jedné hodiny po poledni stojí u stop ve sněhu po vozidlech v lese. V houštině se rozdělili, s tím, že se sejdou u stoky, ale Loskot pískáním předčasně přivolal Lédla. Při vzájemném hovoru Loskota a Létla se u nich znenadání zastavili dva příslušníci US ARMY, jeden z nich byl důstojník. Ten s nižší hodností zřejmě hlídal prostor. Překvapení příslušníci SNB neuměli anglicky a tak měli problém komunikovat s Američany. Loskot ze sebe konečně vysoukal jakousi výzvu v němčině, ze které důstojník US ARMY porozuměl slovu „legitimation“. Sáhl do kapsy a podal příslušníkům SNB potvrzení, ve kterém stálo česky a anglicky, že jmenovaní cizinci mají povolen pobyt na území ČSR v Praze. Kromě amerického vojenského razítka bylo na potvrzeni jasně patrné razítko z Ministerstva národní obrany ČSR, s nečitelným podpisem. Ještě chvíli rozmlouvali s americkým důstojníkem lámanou němčinou, ten jim pak levačkou nabídl cigarety (svobodníci později tvrdili, že pravou rukou zřejmě držel v kapse pistoli). Když mluvili s dělníkem Červenkou o místě kde byli Američani, jeden z Američanů je vyfotografoval. Nakonec příslušníci SNB Američanům zasalutovali a chtěli pokračovat lesem k místu, kam je chtěl dovést Červenka. Strážný jim opět rázně zastoupil cestu. Z jeho posunků pochopili, že dál prostě nemohou. Opodál uviděli mezi stromy dalšího ozbrojeného vojáka.

„Jejich počínání se nám nezdálo a měli jsme podezření, že provádějí něco nezákonného,“ vypovídali oba svobodníci do protokolů sepsaných později na Zemském odboru bezpečnosti v Praze. Vrátili se a zamířili k přehradě, protože až nyní si spojili hlášení z hráze o osobě, potulující se od soboty 9. února 1946 po okolí hráze a americké vojáky v blízkém lese, který je určitě s Američany ve spojení. Po setmění, po osmé hodině, se plížili z druhé strany lesem k místu, kam odpoledne nebyli puštěni. Pozorovali, jak vojáci v roklině osvětlené reflektory nákladních automobilů, namířeným do zapaženého otvoru ve stráni, stále ještě pracují. Teprve o jedenácté hodině v noci roklinka ztichla. Důstojníci odjeli terénním vozem k Hradišťku a několik vojáků usedlo kolem ohýnku a ohřívalo jídlo z konzerv, které odhodili za sebe. Tyto konzervy později slouží jako důkaz, že šlo o americké vojáky. Lédl s Loskotem opatrně opustili nebezpečný prostor a vrátili se na stanici SNB do Hradišťka.

11.únor 1946, pondělí, okolo 22 hodiny, v lese– druhý den americké akce na území Československa, den se chýlí ke konci, v lese se setmělo, proto řidiči museli rozsvítit reflektory čelního vozu, aby viděli na práci. Tento den končí skupina s prací dlouho po desáté hodině večer, poté jich většina odjíždí do Štěchovic. Ovšem okolo jedenácté ale již vyskakují z auta u České koruny ve Štěchovicích, aby se několik hodin prospali v teplém pokoji. U opuštěného vchodu do štoly zatím hlídkují ozbrojení američtí strážní. V údolí na straně leží hromádky odjištěných min a náloží, které Fulton s Urquhartem vynesli ze štoly. Richards mezitím nemůže v České koruně usnout. Tento den má 24 narozeniny, hlavou se mu honí různé myšlenky: Co když ti dva policisté, kteří je dnes v lese kontrolovali, vzbouří své nadřízené, Prahu, celé Čechy. Dále si je vědom, že jsou v časové tísni. Psychicky namáhavá práce ve speciální jednotce Alsos si vybírá svou daň.

12.únor 1946, úterý,08:00 – vrchní strážmistr J.M., velitel stanice SNB v Hradišťku okamžitě po příchodu do kanceláře vyslechne nepodrobné hlášení svobodníků ze včerejší hlídky o podezřelé akci Američanů. Ovšem opět nereagoval a nic nehlásil nadřízeným, proto svobodník Loskot ze své iniciativy, žádá o povolení nahlásit podezřelé chování Američanů alespoň na místní vojenská posádku, kterou tvořila 1. rota 5. ženijního pluku.

12. února 1946, úterý, 09:15 – armádní nadporučík Kočvara se o hlášení o podezřelosti americké akce ze stanice SNB z Hradišťka dozvěděl až po deváté hodině ráno, protože byl mimo posádku. Zeptal se všech přítomných důstojníků (v pondělí byl mimo posádku), ale nikdo o americké vojenské skupině v blízkosti přehrady nic nevěděl. Za pár minut ho viděli, jak cválá na koni k lesům. Američané samozřejmě ani Kočvaru k rokli nepustili. Důstojník US ARMY mu korektně vysvětlil, že mají jakési tajné poslání, a že se svolením československého ministerstva národní obrany provádějí určité pokusy. Dodal, že za nimi brzo přijede ještě jedna, ovšem početnější mise. Potvrzení o povolení pobytu v Československu, které předložil, bylo nepochybně pravé, ale Košvarovi zde cosi nehrálo. Spatřil mezi stromy hromady trhavin narovnané v lese, talířové miny a další ženijní materiál, který tu nikdy předtím nespatřil. Pojal podezření, že chtějí podminovat hráz. Nadporučík Kočvara se na vojenskou posádku vrátil okolo desáté. Vrchního strážmistra SNB J.M. na stanici Hradišťko informoval o tom, že je chování Američanů opravdu podezřelé a bude jejich přítomnost a činnost v Hradišťku okamžitě hlásit 5. oddělení hlavního štábu. Nadporučík Kočvara se skutečně spojil s ministerstvem národní obrany, konkrétně s 5. oddělení hlavního štábu, který tehdy řídil Bedřich Reicin. O kterém se v tuto dobu ovšem ještě nikdo neví, že Rejcin je agentem sovětského NKVD. Reicinovi popisuje co viděl a žádá jej o zajištění celé akce. Zároveň odeslal vojína Mandlíka, aby skrytě sledoval americké vojáky v lese.

12. února 1946, dopoledne – američtí ženisté dokončili odminování celé štoly a deaktivovali všechny nálože.

Věděli, že hrají už jen o čas, kdy přijedou čeští vojáci nebo příslušníci SNB na kontrolu. Vedle vchodu do štoly už leželo 700 kg tritolu, plechovky s 500 litry oleje do plamenometů, různé nálože od minometných stogramovek až po tříkilové krabice TNT, vše poskládali do pěti beden a přidali k nim 29 talířových protitankových min. Kdyby tenhle sklad trhavin vybuchl, nezůstal by z obsahu 32 beden ani jediný list papíru. Tak to původně i bylo zajištěno, než kapitán Richards vše odjistil a nechal vytahat ze štoly ven. Ze všech vojáků pracovní skupiny se lil pot, když úzkým otvorem vlekli ze štoly první bedny. Měly rozměr 100 x 80 x 70 centimetrů a každá prý vážila kolem tří metráků. Automobily k ústí štoly neprojely, příkrý terén a sníh to nedovolovali. Důstojníci se chvíli radili, pak poslali těžký nákladní vůz nad prudký sráz rokliny. Řetězy spoutali první bednu a silné lano navijáku ji vleklo násilím po svahu. Podobným způsobem naložili jednu po druhé. Některá z beden se přece jen poškodila – důstojníci rychle posbírali rozházené papíry. Spisy měly hlavičky nacistických úřadů a razítka Geheim! Geheime Reichssache!(Tajné! Říšské tajemství). Nadporučíku Owenovi svítily oči. Byla to tedy pravda, Scharführer SS Achenbach nelhal . Přece jen se jim podařilo nalézt tu správnou nacistickou skrýš. Celý zbytek zde tahali bedna a nakládali je na auta. Bedny byly naskládané na sobě, ty spodní stáli asi 20 cm ve vodě a byly mokré. Strážní zpozorovali vojína Mandíka a vystřelili po něm, zda šlo o varovný výstřel nebo minuli, to se nikdo už nedozví. Strážní opravdu pečlivě hlídali okolí. Zde se objevuje podivná informace o tom, že bedny pomáhali nakládat někteří štěchovičtí občané. Ovšem tato informace nedává smysl, aby jedna z nejlepších tajných jednotek US ARMY vzhledem k přísnému utajení celé akce si vzala na výpomoc místní občany a přitom vystřelí na českého vojáka v uniformě, jenž je tajně pozoroval. To by nebylo logické, vzhledem k utajení celé akce.

12.únor 1946 – okolo sedmé večer, svobodníci na stanici SNB na příjezd orgánů obranného zpravodajství čekali celý den marně. Venku se již začalo stmívat a okolo osmé hodiny večer projely vesnicí k mostu opět nákladní auta. Ovšem ještě než Američané v úterý před devátou večer 12. února 1946 opustili les, Kočvarovi to nedalo. Opět se vypravil do rokliny, to co Kočvara ve světlech svítilen spatřil, mluvilo samo za sebe.

12. únor 1946 – asi v osm hodin večer Američané mají vše naloženo a připravují se na odjezd kolony. Vzhledem k výstřelu jejich strážného na vojáka, který je tajně sledoval, je jasné, že brzy nastane prudký sled událostí. Velitel americké tajné mise tušil, že v nejbližších hodinách musí vypuknout poprask, a proto se snaží být z místa činu co nejdříve.

12.únor 1946, okolo deváté večer – konvoj tří amerických nákladních automobilů a štábního vozu přejel štěchovický most a zahnul doleva. Skupina nadporučíka Owena společně s Francouzi a jejich svěřencem Achenbachem ujížděla plnou rychlostí k jihu. Kapitán Richard jeho poddůstojníci Fulton a Urquharts zatím do sebe ve štěchovickém hotelu U české koruny lili kořalku. Zřejmě slavili včerejší narozeniny jejich velitele Richardse. Opili se všichni tři, co odjeli z lesa do štěchovického hotelu. Před půlnocí se rozhodli k přesunu do hotelu Alcron v Praze

12. únor 1946, 23:30,kapitán Richards a jeho dva pomocníci odjíždějí směrem na Prahu do hotelu Alcron. Není vůbec pochopitelné, co je tomu vedlo. Je až podezřelé, že místo na hranici, kam údajně měli podle rozkazu odjet, zamířili na opačnou stranu, ku Praze. Zakotvili opět v hotelu Alcron, tedy v jeho baru. Ovšem zda šlo předem plánovanou akci nebo naprosté diletantství tří členů speciální skupiny, určené k pátrání po stopách atomovém výzkumu III. Říše, to nikdo neví. Ale vzhledem k narozeninám kpt. Richardse  je možné i prosté osobní selhání.

13.únor 1946, 00:01– v jednu hodinu v noci vzbudil nadporučík československé armády Kočvara spolu s vojínem Mandíkem, oba svobodníky na stanici SNB. Vyprávěl jim, že Američané štolu zaminovali, ale většinu trhavin nechali povalovat v terénu – tak si vojáci ženisté vysvětlili otevřenou štolu, velké množství trhavin a tajemné chování spolu s výstřelem na vojína Mandlíka. Loskot se okamžitě rozběhl do bytu velitele, kterému hlásil, co nadporučík Kočvara v lese zjistil. Reakce vrchního byla-neuvěřitelná, opět nereagoval a odložil věc na ráno. Oba příslušníci SNB se zastavili v armádních kasárnách u nadporučíka Kočvary, a urgovali u poručíka Kočvary okamžité spojení s Prahou. Snad přece jen nebude pozdě. Bylo! V Praze nyní zjistili, že nadporučíkovo předchozí hlášení Reicinovi ze 12. února 1946 totiž opět záhadným způsobem nikoho nezaujalo.Jedno pracoviště ministerstva národní obrany předávalo zprávu druhému jako černého Petra. Ovšem věci na Ministerstvu se začaly řešit v noci ze 12. na 13. února 1946.

13. únor 1946, 03:45, Praha, zemské velitelství SNB – teprve nyní, ve středu 13. února 1946 v 03:45 hodin telefonuje dozorčí důstojník hlavního štábu Československé armády na pražské zemské velitelství SNB. Vojenští zpravodajci se zajímali, co ví o události ve Štěchovicích. Zemské velitelství SNB nevědělo samozřejmě nic. Služba však v pěti minutách vyrozuměla okresního velitele SNB v Jílovém. Rychle se rozběhlo první šetření záhadného případu.

13. února 1946, středa, 05:00– v pět hodin ráno kapitán SNB Blažek z Jílového vyslýchal na stanici Hradišt’ko svobodníky – čekatele Lédla a Loskota, co vědí o událostech uplynulých osmačtyřiceti hodin. Pak poslal pro jejich velitele, vrchního strážmistra J.M.

„Dále ku vyšetřování jsme oba se svobodníkem Loskotem připuštěni nebyli a protokol sepisoval pan kapitán s vrchním strážmistrem J. M., kde velitel stanice uvedl,“ … že jsme velice nezkušení. Na celé věci máme veliký zájem a je naší zásluhou, že případ byl vůbec ohlášen jak veliteli stanice SNB a naší iniciativou též veliteli vojenské posádky.“

Toto je (ve zkratce) uvedeno v protokolu výpovědi, sepsaným s oběma příslušníky SNB pražským Zemským odborem bezpečnosti.

V okamžiku, kdy se štěchovická aféra provalila a rozjelo se vyšetřování, byla již skupina Američanů, prchajících se závažným materiálem do Německa, dávno za hranicemi Československa. Nyní (konečně) si spojili českoslovenští zpravodajci kolonu z Německa, hotel Alcron a to, že se kolona neobjevila nikde tam, kde ji očekávali. Podařilo se však zjistit, že v hotelub Alcron jsou stále ještě ubytováni ještě příslušníci US ARMY, protože na parkovišti před hotelem stálo jejich vojenské auto s americkým armádním označením. Ovšem asi již českým zpravodajům opožděně došlo i to, že zprávy československých  agentů z Německa o „neznámé tajné akci na území ČSR“, mají spojitost s Hradišťkem, nikoli s podzemní továrnou Richard.

13. února 1946, středa ráno– československé bezpečnostní orgány zadržely po pitce vyspávající členy tajné skupiny Alsos, kpt. Richardse a jeho 2 poddůstojníky v hotelu Alcron na Václavském náměstí v Praze. Zatím zřejmě naše orgány netušili, že zatkly členy elitní tajné skupiny Alsos.

V tuto dobu současně už po silnici z Prahy ke Štěchovicím uhánělo několik vojenských osobních automobilů a dalších vozů. Vyšetřování Bezpečnosti se rozjelo na plné obrátky. Skupina důstojníků OBZ navštívila nadporučíka Kočvaru a další svědky od ženijního praporu. Důstojníci si zvědavě prohlíželi místo, ze kterého byly – jak se až nyní ukázalo – ukradeny zřejmě vysoce důležité dokumenty. Nedalo to práci, dle stop otisků beden v blátě štoly a stopy po tahání do stráně byly jasně viditelné.

13.únor 1946, odpoledne – s našimi důstojníky OBZ se setkává v Hradišťku i pomocník amerického vojenského přidělence kapitán Johnson, poslal jej tam americký vicekonzul King Guiney, což je „náhodou“ tatáž osoba, která zajišťovala ubytování členů tajné mise v hotelu Alcron. Kapitán Johnson ovšem tvrdí, že akce nebyla organizována americkou stranou a že nejspíše šlo o čin německých obyvatel a organizace Wehrwolf. A prázdné americké konzervy před štolou jsou stejné, jako ty, co dováží UNRA do Československa zcela legálně ve formě potravinové pomoci.

Dle „sladěných“ výpovědí byli Američané zřejmě předem domluveni. Americký velvyslanec Steinhardt povolaný československým ministrem zahraničí Janem Masarikem, také jen krčí rameny. „Nejsem informován, pane ministře. Je mi velmi nemilé, že stín podezření padl na naší armádu.“, tolik oficiální zápis.

13. února 1946, v noci– vojenského přidělence USA podplukovníka Taylora zastihne v nočním podniku Esplande plukovník Kokrda, pověřený stykem se zahraničními misemi. Plukovník Kokrda po únoru 1948 uprchl do zahraničí a patřil k nejnesnášenlivějším emigrantům, takže se ho stranili i jeho bývalí kolegové v emigraci. Taylor tvrdil, že o štěchovické aféře nic neví. Američané se ke tajné akci své zvláštní skupiny Alsos zřejmě nechtějí v žádném případě přiznat. Předpokládají, že její aktéři i se svým důležitým nákladem dávno překročili hranice Československé republiky. Teprve po těchto rozhovorech dostává někdy k ránu  americké velvyslanectví úřední sdělení, že kapitána Richardse a jeho poddůstojníky Fultona a Urquharta zadržela ve středu 13. února 1946 československá Bezpečnost ve věci Hradišťko. U zadržených byl zajištěn rozkaz k výpravě do Československa a nevyvolané filmy, které Američany později usvědčily z organizování a uskutečnění celé akce. Nyní československé tajné služby pochopily, že mají v rukou agenty ze speciální skupiny. Později ještě přijde řeč na tyto nevyvolané filmy.

15.února 1946, pátek, Praha – vláda ČSR žádá protestní nótou u americkou ambasády, vládu USA o vydání ukradených dokumentů. Ovšem nyní je nečinná americká strana.

21. února 1946, středa ráno,veškerý tisk v Československu otiskl zprávu o protestní nótě československé vlády vládě USA.

23. února 1946, pátek, USA – teprve nyní v pátek 23. února, po uveřejnění československé protestní nóty, vydal americký State Departement prohlášení ke štěchovickému případu. V oficielní zprávě se psalo doslova že: „expedice nebyla schválena Československou vládou, která proti akci protestovala“. Americký velvyslanec v Praze pan Steinhard jede k ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi do Černínského paláce. Tlumočí nejen politování vlády USA, ale současně oznamuje, že obsah odvezených beden bude vojenskými úřady samozřejmě vrácen. Česká strana naopak slíbila vydání tří zatčených agentů ihned po vrácení dokumentů. Což se samozřejmě nikde v tisku nesmělo objevit. Šlo o tajnou dohodu, která se neměla dostat na veřejnost.

26.únor 1946, USA, list Pittsburg Press – americký novinář Lionel Shapiro, člen „štěchovické mise“ zveřejnil v tomto listě článek o misi. Proč nyní v tuto dobu?

Na jednom ze zabavených obrázků z nevyvolaném filmu zajištěným československými agenty v hotelu Alcron, stojí tento „novinář“ v popředí před francouzským zpravodajcem Silberbauerem a velitelem výpravy Omenem.

V listě The Pittsburgh Press vyšel 26. února 1946 článek, jenž popisoval jak několik příslušníků americké speciální skupiny odvezla z Československa v únoru 1946 přísně tajné nacistické dokumenty, ukryté nacisty na sklonku války poblíž Štěchovické přehrady u Prahy. Popsal zde kolik beden a s jakým obsahem odvezli z Čech. Bohužel i s popisem obsahu beden. Shapirův článek velmi barvitě vylíčil celou americkou akci ve Štěchovicích. Článek vypadal, jako by byl na napsán na vysvětlení akce americké armády pro veřejnost. Ovšem velkého vděku od amerických oficiálních míst se asi nedočkal. V The Pittsburgh Press totiž mimo jiné doslovně uvedl: „Podzemní skladiště v zaminované štole obsahovalo tyto materiály: kompletní fascikly zápisů říšského protektora z let 1940-1945 s podrobnými důkazy o německých okupačních metodách, záznamy K. H. Franka, vysoce tajné denní zprávy gestapa z let 1940-1945, dlouhé seznamy českých kolaborantů, směrnice pro utajení německých výzkumných projektů z archívu gestapáckých funkcionářů včetně archivu Reinharda Heydricha a inventář pokladů uloupených z českých hradů včetně inventáře korunovačních klenotů“. Bylo to záměrné klamání pro českou stranu nebo únik informací?

Protože bedny s dokumenty měla americká strana k dispozici od 12. února 1946, Shapiro si je samozřejmě mohl v  klidu prolistovat o 15 dní dříve, než první československý úřední orgán, jenž je poprvé viděl dne 27.února 1946. To je 15 dní, kdy dokumenty byly americké straně k dispozice, ale neviděl nikdo z ČSR.

27. února 1946, 11:00 – první oficiální osobě za ČSR je povoleno vidět štěchovické dokumenty.Byl to tehdejší šéf československé restituční mise v Hoechstu poblíž Frankfurtu nad Mohanem, podplukovník v záloze ing. Karel Staller. V archívních dokumentech zpravodajského oddělení hlavního štábu se zachovala i jeho tehdejší zpráva:

„Dne 27. února 1946 v 11 hodin jsem byl vyzván panem vyslancem Palečkem, abych se dostavil do továrny IG Farben … Byl jsem uveden do tří místností v přízemí, oddělených stěnami, v nichž bylo rozloženo asi 30 beden. Všechny bedny byly násilím otevřeny a obsahovaly spisy v obálkách, tvrdých deskách nebo motouzem převázané stohy spisů. Z nadpisů obálek v bednách a obálek na stolech rozložených bylo zřejmé, že se jedná o materiál neobyčejné důležitosti. Jde pravděpodobně o důvěrný archív Frankův, spisy ústředí gestapa, politickou a soukromou předválečnou korespondenci pana prezidenta Beneše“. Už zde vidíte rozdíl v obsahu beden mezi tím, co popsal „armádní novinář“ Shapiro a ing. Staller.

Zpráva podplukovníka Stallera došla ovšem z německého Frankfurtu zpravodajům do Prahy dříve než bedny s dokumenty. Američtí odborníci z vojenské zpravodajské služby, CIC a ostatních složek americké rozvědky měli k dispozici tajné materiály III. Říše více než dva týdny. Za dva týdny měli mnoho možností manipulace od kopírování až výměnu dokumentů za jiné.

2.březen 1946, Pražský hrad– na pražské hradní nádvoří dorazila kolona tří těžkých třínápravových nákladních automobilů se znaky americké armády a pár vojenských osobních vozů. Některé z nich byly opatřeny nápisy Military Police. Američtí příslušníci MP POLICE s bílým řemením a bílým pruhem na brigadýrkách hlídali přivezenou zásilku 33 velkých beden, které po kontrole předával rada americké ambasády v Praze, pan Bruins. Štěchovičtí občané, kteří se prý stali náhodnými svědky americké akce u Hradišťka, potvrdili přejímací komisi, že jde o tytéž bedny, které Američané na stráni u Hradišťka nakládali. Opět fiktivní pojem „neznámí štěchovičtí občané“, šlo snad příslušníky SNB hradišťské posádky a vojáky, kteří viděli Američany při akci? Nebo snad mezi nimi byli tajně ti, kdož opravdu bedny viděli v klidu a ve světle? To by museli být bývalý zaměstnanec Černínského paláce Josef Prinz, německý strážný Laube nebo konopišťský kastelán Josef Posel.

Bezprostředně po předání beden s tajným obsahem byl v tichosti předán americké straně kapitán Richards a jeho 2 pomocníci. Ovšem bez nevyvolaného filmu. Jejich úloha a chování, kdy místo rychlého odjezdu do spojenecké zóny odjeli popíjet do Prahy na Václavské náměstí do hotelu Alcron, a přitom jejich armádní označené auto stálo na Václavském náměstí, neladí s chovíním během celé akce. Mohlo jít i o předem připravenou akci? Věděli, že o nich již ví československé tajné služby, které ale neznali účel jejich návštěvy, což zase Richrds nevěděl. Proto se naskýtá i myšlenka že Richards a jeho 2 kolegové prostě věděli, že budou zatčeni a proto se tak chovali. Co když měli sloužit jako návnada pro československé agenty s tím, že americká diplomacie je dostane rychle zpět? I obrázky na filmu mohly být pořízeny dříve a na jiném místě, ale se stejnými osobami i stejnými bedmami. Bednybyly běžné, německé armádní. Tedy mohly být fotografie připraveny pro československé tajné agenty předem. Ovšem toto jsou pouze spekulace.

Skupina složená ze zástupců Kanceláře prezidenta republiky, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, Obranného zpravodajství armády, ve zkratce OBZ, a dalších „odborníků“ se po několik týdnů přebírala ve Vladislavském sále na Pražském hradě vrácenou zásilku a pořizovala soupis dokumentů.

13. duben 1946, Praha Pankrác – soud s K.H.Frankem. Zde K.H.Frank popírá že by zřizoval nějaký štěchovický archiv, o ničem prý neví a na nic si nepamatuje.

15.duben 1946, Praha – asi v polovině dubna se podařilo ukončit první etapu prošetřování obsahu beden. Závěr je jednoznačný: Američané vrátili prezidentské kanceláři dokumenty úřadu říšského protektora, část archívu prezidenta Beneše a další méně důležité materiály. Seznam spisů, zmiňovaný Shapirem 26.února 1946 v listu Pittsburg Press, ani seznamy českých kolaborantů, o nichž americký reportér také psal, nejsou součástí vrácených beden. Takže na toto přišli během listování od 2. března 1946, to je více jak měsíci práce.

Skončily nejcennější materiály skryty v trezorech americké zpravodajské služby?

Vyznamenání, která příslušníci Owenovy a Richardsovy skupiny později obdrželi, byla nepochybně oficiálním díkem americké rozvědky za tak výjimečnou kořist. Nebo za zdařenou akci, které svedla všechny tajné služby na jinou kolej? Je asi omyl, myslet, si, že sovětské stalinovi tajné služby stály stranou. Vzdyť plukovník Reicin byl agentem NKVD, a měl přístup k vyšetřévání i tajným zprávám.

Některé informace zapsané při výsleších pražských úředníků Polizei SS a SS úřadů dokazují, že část materiálů, které Američané 2. března 1946 v bednách vrátili, byla před koncem války odvezena z Prahy na určité nádraží do Bavorska přesně dle Frankových rozkazů. Nakonec se neshodoval se ani počet beden. Sice je možné, že obsah jedné rozbité bedny museli vrátit do jiných dvou beden, o všem podle výpovědi bývalého zřízence ve Frankově úřadě jich bylo do Hradišťka dopraveno mnohem více – snad prý přes padesát.

3. květen 1946 – Praha – na Pankráci je popraven SS – Obersturmbannführer Walther Jakobi, vedoucí úřadovny SD v Praze od roku 1939. Opět ani on neprozradil nic o štěchovickém pokladu. Jedna jediná otázka během jeho výslechu se týkala Štěchovic.

22. květen. 1946 – Praha– na Pankráci je popraven Obergruppenführer a Staatminister Karl Hermann Frank, aniž by prozradil slovo o štěchovickém archivu. Také pouze jedna otázka o Štěchovicích.

1949 – armádní generál Alexej Čepička nechává uzavřít celou oblast Hradišťko (Štěchovice) rozkazem o vojenských újezdech (což jsou v podstatě dnešní vojenské prostory)

1953, Hora Svaté Kateřiny, – československými geology je provedena prohlídka štol Kateřina a Mikuláš po celé jejich délce, provedl geolog Rousek (1953a, b, 1954). Doposud otevřená ústí štol zlikvidovala armáda ČSR, jak dokládá zpráva. Zřejmě tento průzkum ve vylidněné oblasti Sudet nebyl inspirován hledáním Jantarové komnaty. Ovšem je dobré si všimnout, že v roce 1953 byly štoly volně přístupné, až do jejich odstřelení armádou ČR.

1955, uranové doly Jáchymov – padesátá léta, v uranových dolech pracuje jako horník neodsunutý sudetský Němec Helmut Gaensel, samozřejmě plynně německy mluvící, narozený v roce 1934 v Sudetech. Zde zřejmě nastává zlom v životě sudetského Němce Helmuta Gaensela. V tuto dobu se mohl stát agentem československých tajných služeb s úkolem získávat zajímavé informace od německy mluvících vězňů v uranových dolech Jáchymov. Je jedno jak a proč se pan Gaensel do dolu mezi vězně dostal.

1961 – 62, věznice Valdice – „český vězeň“ Helmut Gaensel se ocitá ve Valtickém vězení, zde se seznamuje s Emilem Kleinem. Helmut Gaensel tráví 2 roky ve vězení vedle Emila Kleina. Ve vězení se od něj dozvěděl že byl vyslýchán i sovětskými „experty“ i pomocí drog. Nikomu nic neřekl, budiž to Emilu Kleinovi připočteno k jeho vojenské cti.

Po propuštění Emila Kleina v roce 1962 do Německa, odchází z Valdic i Helmut Gaensel. Ještě několikrát navštívil Kleina po jeho propuštění v Německu, a poté se stěhuje do Argentiny. Ovšem zda služebně jako československý agent nebo coby emigrant či německý občan, to je jeho tajemstvím dodnes.

Rok 1962 – generál SS Emil Klein, ve špatné zdravotním ale psychickém stavu, což způsobily sovětské způsoby „vyšetřování,“ které prováděly „sovětští „poradci“ pomocí fyzického týrání a drog. Je předán k výkonu trestu do Německa, aniž by prozradil něco co by vedlo k objasnění štěchovického archivu. Bylo jasné, že psychiku a morálku tohoto člověka nezlomili. Prý byl vyměněn za důležitého tajného českého agenta, zatčeného při špionáži v Německu. Jiní Němci,kteří prokazatelně nesli vinu na smrti mnoha českých občanů, jsou v tuto dobu již na svobodě mnoho let. Proč musel být Emil Klein 17 roků ve vězení? Jednička v oblasti pyrotechniky, Emil Klein, přezdívaný vojáky ve škole „inženýr“ pro jeho odborné chování, umírá v ústraní, v Německu ve věku 72 roků.

1963, Štěchovice– na základě zpráv sovětské tajných agentů z Vídně začíná opět na Hradišťku pátrání pomocí tehdy nejmodernější techniky po dalších skrýších, pátrání nebude mít ale žádný výsledek. Podařilo se snad Rusům vzpomenout si na bývalého strážného SS Laubeho, jenž byl ochoten vypovídat již v roce 1946?

1962 – 68– Helmut Gaensel – cestuje po Jižní Americe, možná po místech, kde žijí bývalí nacističtí Němci, kteří by mohly znát tajemství okolo českých úkrytů. Ovšem zda služebně jako český agent, nebo jako emigrant, to ví jen on sám. Možná, že má zájem o bývalé nacisty, kteří mají napojení na ukryté poklady v Evropě. Zda jde jeho vlastní zájem nebo zájem StB, není jasné. Zde musím připomenout, že pan Gaensel je velmi inteligentní člověk a na svá léta je ve výborné formě. Setkal jsem se s ním ve Štěchovicích, kde jsem byl za Pepíkem Mužíkem. Oba se k sobě chovali velmi přátelsky a s úsměvy.

1973 Německo– v Německu umírá ve věku 72 let Emil Klein

1968 – Helmut Gaensel se vrací v hektickém roce 1968 do Československa a oficielně žádá o povolení k vyzvednutí štěchovického pokladu. Po nástupu moci komunistické strany a tím pádem vlivu moskevských agentů NKVD Helmut Gaensel opět vyklízí pozici a odlétá opět do jižní Ameriky. Ovšem do roku 1989 se nevrací do ČSSR.

1968, léto, Štěchovice – americký Hollywood začíná natáčení amerického filmu Most u Remagenu. Onen most, o který se jedná, je asi 3 – 4 až kilometry vzdušnou čarou vzdálen od prostoru, kde se měli ukrývat další poklady uložené ve štolách. Do restaurací po Hradišťku, ve Štěchovicích chodí popíjet herci, vojáci a všichni, kdo zúčastňují natáčení. Mezi členy štábu a americké výpravy jsou samozřejmě specialisté na pyrotechniku, odborní vojenští poradci, vojáci, obsluhující techniku jako tanky, buldozery, jeřáby a vše co k armádě patří. Je faktem, že když měli zájem o přístup do lesů v okolí Štěchovic již v roce 1945, tak nyní nemuseli ani o nic žádat. A nabízí se myšlenka, proč si „náhodou“ filmaři s vojenským štábem vybrali právě tuto lokalitu. Měli ovšem nyní kdy dostatek příležitosti „zkontrolovat“ i jiné prostory v celém okolí. Copak v Evropě nebyl jiný most, kde by se vojenské scény daly točit v klidu? Proč se američtí vojenští specialisté na armádní pyrotechniku vzhlédli opět v prostoru Štěchovic? Místní obyvatelstvo bylo v dobu natáčení uchváceno natáčením scén, kdy na štěchovické straně mostu vybuchovaly nálože, létala letadla, jezdily tanky. Určitě nikoho by v tuto dobu nenapadlo věnovat pozornost nějakým Američanům co se vozí ve vojenských autech po okolních lesích. Neboť v roce 1968 žili Češi v jiných problémech a naše tajné služby taktéž. Léto 1968, Dubček a nakonec invaze Rusů 21. srpna 1968 zastínily nějaké starosti o bedny v lesích. Takže pokud si tajná jednotka typu Alsos chtěla odvézt cokoli, jistě si to její příslušníci odvezli, neboť v souvislosti s natáčením si mohli v tuto dobu odvézt i tank, pokud by byl někde v Nesvačilech ve stodole. A naši příslušníci SNB jim nakonec zajišťovali i průjezdy těžké techniky přes silnice, Takže možná, že i tleskali a uvolňovali trasu k odjezdu.

Ovšem zájem o Štěchovickou lokalitu pokračuje i po natáčení..

1989 – z údajné emigrace se vrací pan Helmuth Gaensel, možná exzaměstnanec StB, možná, nerad by jsem pana Gaensela urazil. Faktem, je, že pan Gaensel měl možnost přímé komunikace s generálem SS Emilem Kleinem mezi čtyřma očima o dlouhých večerech v českém vězení. Pan Gaensel žil po roce 1962 v Německu, a později i v Argentině. Sám vyprávěl v televizi o tom, kde všude získal údaje k zakopaným pokladům v okolí Štěchovic, ale nikdy o tom, odkud plynou peníze na důlní práce. Ze šera se vynořil i pan Josef Mužík, jenž také začal mluvit o tom, že do několika dní „něco“ vynese na denní světlo. Po několika velmi ostrých slovních přestřelkách se oba spřátelí, pan Gaensel si později dokonce zakoupí ve Štěchovicích hotel Mandát, kde mi dokonce nabídl pořádat s sraz hledačů. Opakuji, je přátelský inteligentní starší pán. Pan Helmuth otevřel dokonce s velkou slávou pár metrů štoly Nikolaus Berge.

1989 – Štěchovice, Omnipol,úředně za komunistů podnik zahraničního obchodu, jinak organizace zastřešující komunistické agenty StB a jejich výjezdy do kapitalistických států. Firma obchodující za komunistů se zbraněmi a municí, žádá jako firma o povolení k průzkumu ve Štěchovicích. Logicky jej dostává, ovšem agenti StB stejně jako na dole Richard jsou opět bez výsledku. Zhruba ve stejnou dobu probíhá komedie okolo podzemní továrny Richard, opět ovšem pod vedení komunistické StB.

1989, po Sametové revoluci – Po „Sametové revoluci“ kdy jsou odhalováni agenti StB a raději nastrkují za sebe neznámé obličeje, vystupuje z mlhy Čech Josef Mužík a poté se opět na štěchovickou scénu vrací i bezpečnostním složkám známá osoba s československým, německým a prý i argentinským občanstvím, Helmut Gaensel. Vypadá to asi tak, jako kdyby si pan Gaensel si „nerozuměl“ s bývalým StB, se kterým se zřejmě názorově rozešel po dobu jeho pobytu v Jižní Americe. Pan Gaenzel má velmi slušné vystupování oproti panu Mužíkovi, který se nechá rozčílit kdečím. Oba očekávají každým dnem objevení Jantarové komnaty či bedny s archívy.

14. duben 1998 – Hora Svaté Kateřiny – americký sponzor Graem Smith, pátrající po jantarové komnatě, což je v podstatě barokní jantarová výzdoba, kterou nacisté ukradli v Carskem Selu u Petrohradu, pomocí Haelmuta Gaensela otevírá zbořené ústí štoly Mikuláš. Po sporech s radnicí byla činnost v roce 2000 ukončena. Vždy slušně vystupující pan Gaenzel má ovšem již tehdy problémy se starostou obce, panem Pakostou. Detaily nejsou důležité v souvislosti s poklady.

Říjen 2001 – Hora Svaté Kateřiny, skupinou Ekodrill bylo pod vedením Stanislava Klaudyho z Příbrami opět zahájeno zmáhání štoly Mikuláš. Zmáhání znamená obnovu pažení a průchodnodnosti. V organizování a financování se opět angažuje, ale nyní osobně bez prostřednictví pana Gaensela občan spojených států Graem Smith. V dubnu 2002 bylo vyčištěno 230 m chodeb. Poté následovala pauza a v roce 2003 opět firma Ekodrill pokračovala. Proč bez pana Gaensela, to vzbuzuje dohady.

Říjen 2004 – Hora Svaté Kateřiny, štola Johanes– pracovníci firmy Ekodrill otevírají štolu Johannes a vyčistili zával až do 80 metrů od ústí. V tichosti, bez přítomnosti tisku a médií.

Léto 2004 – Hradišťko,pan Gaenzel lokalizoval jedno místo v rokli, kde má být tajná štola. Chystá její otevření. Pan Gaensel má zřejmě seriózní informace, neboť se snaží nevzbuzovat rozruch. Do roku 2010 ovšem neoznamuje výsledek.

16.únor 2008 – Hora Svaté Kateřiny, Deutch – Katharinaberg– německá strana městečka, naproti přes potok tvořící Česko – Německou hranici. Německý občan oznamuje panu Gramu Smithovi a tisku, že disponuje psanou zprávou, válečným záznamem radisty ze 17. dubna 1945 o uložení Jantarové komnaty někde v Deutch – Katharinaberg. Američan Graem Smith si zaplatí měření u OKM, což jevětší výrobce přístojů na průzkum půdy do 25 metrů. Majitelem je můj velmi dobrý přítel Andreas Kraus, otec firmy OKM a hledač pokladů, jenž mimo jiné prý diskrétně hledá válečné poklady i v Česku. Pan Smith sponzoruje výkopovou akci a pan Heine Haustein (majitel místní stavební firmy) ve spolupráci s ním kope jámu v údolí Krušných hor, asi 50 metrů vedle potoka Svídnice a tvrdí, že tam je chodba. Nebyla, opět nic. Štola měla být dle měření dokonce kolmo pod potokem, to znamená směrem pod současnou hranicí k české straně. Viděl jsem výsledky měření. Ve firmě OKM, vyrábějící detektory kovů a půdní radary Ovšem v údolí nešlo kopat do hloubky pod úroveň spodní vody a hladinu potoka. Spíše to vše vypadá jako zastírací akce, kdy se novináři tlačí okolo díry, ale po okolí nenápadně hledají správné „cíle“ možná jiní lidé. Problém ovšem mají tito lidé v tom, že sice mají možná informace od bývalých nacistů z Argentiny, o tom co a kde ukládali. Ovšem naprosto jim chybí přesné informace o tom, co a kdy z kterých skrýší zmizelo. Němci měli za války již systém zasíťování terénu, něco jako GPS, ovšem tento systém měl záměrně posunutou síť oproti standardnímu měření. Prý tento systém používá dodnes Bundeswehr, ovšem na přísně registrovaných zařízeních.

Hledači válečných pokladů, ať hledají s detektory kovů nebo mají půdní radar, to mají těžké. Mají neustále někoho v patách, pokud tedy nepatří mezi ty hledače, co sledují jiné hledače. Jiné tajné služby jako Mosad, CIA a KGB s nimi nekomunikují, jen je z dálky pozorují a také jistě hledají zajímavé dokumenty i sami. A naše současné bezpečnostní složky tiše sledují, a tolerují vykopanou munici, rezavé zbraně a podobné protizákonné nálezy, jejichž obrázky můžeme denně vidět na „různých webech“.. Střelby schopnost zbraně ze zákona určuje pouze a jen Úřad pro zbraně a střelivo, nikoli nějaká osoba z internetu. U munice taktéž. Nálezy středověkých mincí? To je to samé…

2010 – do této doby se zatím ve výcvikovém prostoru SS generála Kleina prokazatelně našly jen ony tajemné bedny, odvezené americkou stranou, ovšem jejich obsah mohl být jiný, než dostal náš stát zpět. Dále se v prostoru našly ztracené německé bajonety, náboje apod. Některé věci jako syntetická skála, různé tajemné součásti, prý z raket, snad nemají ani odborný posudek. Amatérští hledači lezou do dutin, riskují život a fotí se tam. S velkou slávou píší články s fotkami na internet, kudy se do kterého bezvýznamného sklepa leze, třeba v Holýšově. Několik hledačů již skončilo se životem v momentu kdy se rozhodly vykopat válečnou municí, nebo si s ní hrát v garáži. Ovšem „reklama“ vykopané munice na webech ale láká další zájemce o tuto ruskou ruletu.

A Štěchovice? Detektory kovů nalezených pár bajonetů, z uniforem utržených knoflíků nebo patron jsou zatím logicky prokazatelné důkazy o přítomnosti vojáků, ovšem nikoli o přítomnosti dalších tajemných pokladů v okolí Štěchovic. Sám jsem pro Pepíka Mužíka i měřil, nebo jsem byl i u měření, které jsme pro něj prováděli. Ovšem nemám oprávnění se k tomu vyjadřovat, neboť to byly zakázky, které si pan Mužík objednal a řídil, takže výsledky jsou jeho majetkem. Pravdou je, že tento prostor je zřejmě dodnes pod důslednou kontrolou tajných služeb, což nevylučuje, že pravé poklady může ještě tento prostor vydat, někdy…

Skutečná pravda o štěchovické aféře nikdy nebyla do všech podrobností objasněna. A nebude. Proto můžeme brát jako informace pouze to, co uniklo v chaotických letech 1948, 1968 nebo 14989, kdy československé tajné služby měly plno jiných starostí sami se sebou a proto jim informace unikly. Spousta zpravodajských důstojníků s návazností na spojenecké tajné služby emigrovala po únoru 1948 nebo po okupaci Československa ze srpna 1968. Listopad 1989, uklízení archívů a pozdější kopírování „tajných zpráv“ způsobilo to, že již vlastně nejsou tajné, i když nesou razítka „Přísně tajné“. Mnoho fízlů z StB se nám infiltrovalo do řad hledačů, ovšem musím zde připomenout, že i v Stb byli normální lidé i pitomci, jako všude. Ovšem hledat „voňavé“ poklady začali jak bývalý agenti StB, tak agenti nástupní organizace, a také velké množství hobby hledačů, kteří si ani neuvědomují nebezpečí svých „tajných akcí“, které dokumentují a zveřejňují na internetu. Tam ovšem končí jejich anonymita s prvním příspěvkem fotky, nebo článkem. Ale dokonce se tam najdou i seznamy jmen i s přezdívkami, možná pro usnadnění práce pro státní orgány…

Vše nalezené je ze zákona nutno nahlásit a odevzdat. Jak je možné, že jsou beztrestně zveřejňovány nálezy mincí, zbraní, granátů, bronzu a zlata, aniž by byl přiložen dokument potvrzující předání či oznámení? Jak je možné, že se o to nezajímá Policie ČR?

Napsat komentář