ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 6 část

Jak nám ho Američané sebrali a vrátili : (Miroslav Šiška – Právo)

                                             

Bývalý německý poddůstojník prohlašoval,že sloužil na sklonku války jako instruktor v Ženijní škole SS v Hradištku.Byl při výpovědi tak přesvědčivý,že velitel francouzské okupační správy nařídil,že musí být informovány čs.orgány.Proto se 13.října 1945 francouzské velvyslanectví obrátilo nótou na čs.min. zahraničních věcí.Jistý G. Aschenbach nar. 27 .8. 1921 v Esen-Borbecku,který se právě nachází v zajateckém táboře Mylhousy je připraven označit nedaleko Prahy místo,kde německé úřady zakopaly dokumenty nejvyšší důležitosti.Nacházejí se v zapečetěných bednách a přístup k nim je zajištěn minami.Francouzské úřady jsou ochotny dopravit Aschenbacha do Československa, aby ověřila přesnost prohlášení učiněného tímto německým zajatcem.V závěru byla učiněna i prosba, aby byla francouzská ambasáda co nejdříve informována o krocích, které hodlá československá strana podniknout.

Tajné dokumenty? Nezájem!

Žádné reakce od Čechoslová­ků se však Francouzi nedočkali. V archívu MZV leží dokument ze 17. října 1945, podle něhož víme, že MZV postoupilo fran­couzskou notu ministerstvu vnitra (k rukám dr. Antonína Za­vadila, vedoucího jednoho z od­dělení), požádalo o přešetření věci Í o podání podrobné /právy o jejím výsledku.

„Papír“ vsak zřejmě skončil v zásuvce stolu u některého z úředníků. Snad si myslel, že jde pouze o vydání německého zajat­ce čs. úřadům, a tak na „lejstro“ vršil další materiály, až se na vše zapomnělo. Také MZV se o ce­lou záležitost více nestaralo.

Po tříměsíční nečinnosti, či spíše nezájmu čs. strany, se zno­vu ozvali Francouzi. Vojenský atašé generál Flippo se 18. ledna 1946 .obrátil přímo na náčelníka Hlavního Štábu Čs. armády gene­rála Bohumila Bočka. Nabídl po­drobnosti z vyšetřování Aschenbacha, ale hlavně přiložil jeho vý­klad o zakopaných bednách i dva jeho náčrty místa uložení včetně popisu zabezpečení výbušninami a nádržemi s hořlavinami (všech­ny „Aschenbachovy záznamy se zachovaly do dnešních dnů).

Podle Aschenbacha se celá akce uskutečnila na příkaz stát­ního ministra K. H. Franka a probíhala v naprostém utaje­ní. Komando v lese Dusno vy­kopalo na střelnici Závist třináctimetrovou Štolu, do níž by­lo uloženo asi 30 beden. Jedna z nich se při manipulaci otevře­la – uvedl Aschenbach – a ob­sahovala samé písemnosti. Ne­věděl jaké, ale usuzoval, Že šlo o tajné plány a důležité státní dokumenty.

Generál Boček poskytl As­chenbachovy záznamy náčelní­kovi Hlavní správy obranného zpravodajství (OBZ) na minis­terstvu národní obrany pplk. Be­dřichu Reicinovi. Ani on či kdo­koli jiný z vedení ministerstva národní obrany však na tyto dů­ležité informace ani v tomto pří­padě nereagoval.

Američané byli akčnější

Nikdo na České straně v té do­bě netušil, že Američané začali již v prosinci 1945 připravovat akci speciální zpravodajské jed­notky, která měla tyto ukryté ně­mecké dokumenty z území Čes­koslovenska tajně odvézt.

Operace dostala název Hidden documents (Ukryté dokumenty) a zorganizovalo ji operační zpra­vodajské oddělení G-2, což byla součást velení amerických oku­pačních sil v Evropě (USPĚT) se sídlem ve Frankfurtu nad Mo­hanem. V rámci G-2 působila Dokumentační kontrolní sekce (DCS), která shromažďovala ukořistěné německé dokumenty. Když československé MZV v říjnu 1945 na francouzskou notu nereagovalo, obrátili se Francouzi s Aschenbachovým svědectvím na zpravodajce z G-2. Šéf DCS po­kládal tyto informace ?,a věrohod­né a navrhl v této věci konat -v naprosté tajnosti a diskrétně.

Ačkoli byli američtí vládní představitelé běžně informovaní, v tomto případě se tak nestalo. O chystané akci G-2 byl zpraven pouze Robert Murphy (nejvyšší politický představitel americ­kých okupačních úřadů v Evropě, jehož práce zahrnovala i zís­kávání německých válečných dokumentů), ale ten o ní svou centrálu ve Washingtonu nein­formoval. Obdobně nic o připra­vované akcí v Československu nesdělil ani USFET svým nadří­zeným na tehdejším Minister­stvu války USA.

Muži v G-2 si nepochybně uvědomovali, že se pohybují na hraně a celá operace může skon­čit diplomatickým skandálem. Riskovali, neboť jejich informace pocházely pouze z jednoho zdro­je (Aschenbach), i když se zdály být věrohodné. Američané zřej­mě očekávali, že v bednách na­jdou záznamy o atomových vý­zkumech nebo údaje o německé špionážní síti v USA či v SSSR.

Komando vyzvedlo 32 beden

Komando sestavil šéf doku­mentační sekce na G-2 plukov­ník Spicgel a tvořilo ho 13 čle­nů. K dispozici měli osm vozi­del (včetně speciální ženijní techniky a měřicích přístrojů) a kromě Američanů (nejdůleži­tější byla trojice pyrotechniků Steven Richards, Taylor Fulton a Phillip Urquart) skupinu tvoři­li dva Francouzi (styčný důstoj­ník na G-2 a strážce Aschenba­cha) a jeden Kanaďan.

Tím byl známý vojenský novi­nář Lionel Shapiro, který o akci vědci od francouzských zpravodajců. Mohl se operace zúčastnit s podmínkou, že neuveřejní nic, dokud nedostane povolení od amerických vojenských předsta­vitelů.

Pro všechny získal USFET prostřednictvím amerického vo­jenského atašé v Praze legální po­volení k dvoutýdennímu pobytu na území Československa. Dokla­dy vystavil čs. styčný důstojník v Regensburgu, aniž by se infor­moval o důvodu cesty. USFED členům komanda vystavil cestov­ní rozkaz, v němž se uváděl dvojí účel cesty: eskortování německé­ho vojenského zajatce a provede­ní zvláštního úkolu podle směrnic nejvyššího velitele amerického okupačního pásma.

Do Prahy přijelo komando 10. února 1946 večer a všichni přespali v hotelu Alcron. Dopo­ledne příštího dne odjela kolona vozů do prostoru lesa Dusno, asi 400 metrů východně od přehra­dy Štěchovice. Aschenbach bez problémů identifikoval místo štoly. Po kontrole okolí, zda není zaminované, pokračovala skupi­na odhrnutím zeminy a prokopa­la se ke vstupnímu otvoru.

Ačkoli Aschenbach neznal de­taily nástražného systému, díky zkušenostem i štěstí ho dokázal kapitán Richardy odpojit a uvol­nil přístup k dokumentům. Ob­dobně pyrotechnici zneškodnili také detonační systém mezi sa­motnými bednami uvnitř štoly.

Jak se ukázalo, těch bylo nako­nec 32 a všechny do večera dru­hého dne postupně vytahali a na­ložili. Některé byly obalené smů­lou proti vlhku a vážily, kolem 200 kilogramů. K jejich dopravě bylo nutné použít navíjecí zaříze­ní na jednom z nákladních vozů.

Nebyl nikdo, kdo by rozhodl

Noc z 11. na 12. února strávi­lo pět Američanů ve štěchovickém hostinci U Koruny. Zbýva­jící členové komanda hlídali v okolí štoly, ale jejich aktivita v Závistské rokli samozřejmě neunikla pozornosti.

Nejdříve práci skupiny přeru­šil kolemjdoucí dřevorubec (poz­ději v jednom z hlášení SNB identifikován jako Josef Zají­ček), jemuž šéf pyrotechniků Richards údajně vysvětloval, že „otvírají hroby amerických vojá­ků“. Tomu však Zajíček mohl stěží uvěřit, neboť zahlédl něko­lik beden, a dokonce viděl, jak se jedna při nakládání rozsypala a vypadly z ní jakési písemnosti.

Někdy vpodvečer 11. února odhalili přítomnost usilovně pra­cujícího komanda dva Členové hlídky SNB. Chtěli se ke štole přiblížit, ale Američané jim to ne­dovolili. Při kontrole dokumentů se prokázali povolením k pobytu.

Hlídka SNB prováděla pravi­delnou obchůzku po vymezené trase, která jí končila až kolem půlnoci – velitel v té době již na stanici SNB nebyl. Hlášení mu tudíž podali až ráno 12. února a ten vše ohlásil zástupci velitele ženijní roty na útvaru v Hradišť-ku nadporučíkovi Bohdanu Kočvarovi. V devět hodin se tento důstojník vydal na místo osobně prověřit situaci. Ani jeho však Američané nepustili blíže ke Štole. I jemu na požádání před­ložili svoje doklady, ale odmítli sdělit účel pobytu a vysvětlit po­čínání skupiny.

Po návratu chtěl Kočvara in­formovat velitele ženijní jedno­tky, jehož však zastihl až v půl jedenácté v Mělníku. Dostal pří­kaz spojit se s místním odděle­ním OBZ, kam se dovolal v je­denáct. Zde ho odkázali do Pra­hy na Hlavní štáb OBZ.

Mezitím Kočvarovi hlásil vo­ják, kterého vyslal pozorovat Američany, že skupina přesouvá po svahu bedny a nakládá je do aut. Nadporučík znovu volal do Prahy a chtěl vědět, zda mají ci­zinci povolení k takové činnosti. Žádné odpovědi se nedočkal…

Zatkli už jen pyrotechniky

Američanům bylo jasné, že kontakty s nimi budou čeští vojáci hlásit svým nadřízeným, a urychlili svou práci. Celý nástražný systém uložili zpět do štoly a 12. února v půl deváté večer místo opustili.

Rozdělili se na tři skupiny. Trojice pyrotechniků zůstala no­covat ve Štěchovicích, další tro­jice s velitelem akce, nadporučí­kem Williamem Owenem odjela do Alcronu, ale nejdůležitější část komanda – nákladní auto­mobily s bednami a s Aschenbachem zamířila bez otálení k hraničnímu přechodu Rozvadov. Ten kolona překročila v brz­kých ranních hodinách 13. Února 1946. Tentýž den opustila Alcron Owenova trojice a její místo v hotelu zaujali pyrotechnici Richards, Fulton a Urquart.

Teprve 13. února ráno – to už však bylo na Hlavním štábu OBZ z hlášení známo, že auta z rokle odjela – vydal Bedřich Reicin příkaz k odjezdu vojáků z bez­pečnostního oddílu na místo či­nu. Cekal je tam ale už jen nezamaskovaný otvor vybrané štoly, rýhy od tažení beden a několik rozlámaných pečetí úřadu K. H. Franka. Začali tušit, jaký mate­riál byl z Hradišťka odvezen.

Protože panovalo přesvědče­ní, že se kolona s dokumenty na­chází ještě někde na území Čes­koslovenska, vydal Hlavní štáb OBZ v 14.00 hodin rozkaz k uzavření státních hranic. Bylo to už zbytečné…

Při horečném vyšetřování se ještě 13. února zjistilo, že někte­ří Američané spali jednu noc ve štěchovickém hotelu. Od za­městnanců se dověděli, že ang­licky mluvící vojáci užívali často slovo Alcron. Příslušníci OBZ tedy pospíchali do Prahy. V hale hotelu téhož večera zatkli Richardse a posléze i další dva pyrotechniky.

Steinhardt se vládě omluvil

Po předběžném výslechu americké trojice připravil Reicin zprávu pro náčelníka Hlavního štábu MNO. V jejím závěru kon­statoval, že k akci dala pokyn nejvyšší místa USFET a jedná se „o hrubé porušení suverén­ních práv v Československu a o ukradení důležitého státního majetku“. Proto navrhuje, aby Čs. vláda důrazně požádala o vy­světlení akce, o satisfakci a o navrácení všeho odvezeného materiálu v co nejkratší době.

Tento postoj poté obsahovala nota čs. ministerstva zahraničních věcí 15. února 1946. Do řešení diplomatického incidentu se zá­poji! Washington. Na základě po­rady ministra zahraničí Jamese Byrnese s ministrem války Ro­bertem Pattersonem se měl ame­rický velvyslanec v ČSR Lawrence Steinhardt Čs. vládě omluvit a informovat ji o obsahu beden.

Dále měl oznámit, že americ­ké vojenské úřady v Evropě dokumenty vrátí, a současně vy­světlit, že postupovaly bez vědo­mí (a tedy bez souhlasu) americ­ké vlády. Rovněž mel objasnit, že cílem akce bylo získat dokumenty zakopané nacisty, jejichž obsah se stal známý až později.

Při návštěvě Sleinhardta u mi­nistra zahraničních věcí Jana Masaryka 23. února a prezidenta Edvarda Beneše o dva dny poz­ději přijali oba velvyslancovu omluvu. Masaryk Steinhardtovi oznámil, že pokud USA doku­menty vrátí, bude možné inci­dent pokládat za uzavřený. Po setkání s Benešem vydali Ame­ričané 25. února tiskovou zprávu a USFED odvolal embargo na Shapiruv článek.

Druhého dne se jeho celostrán­kový příspěvek objevil v několi­ka amerických denících. Vylíčil v něm statečnost amerických ho­chů, bojujících s nevolí česko­slovenských úřadů, kteří se vsak nakonec šťastně vrátili domů se splněným úkolem.

Zůstalo v bednách všechno?

Všech 32 beden s dokumen­ty vrátili Američané do Prahy 2. března 1946. Když je před­chozího dne ve Frankfurtu pře­bíral šéf čs. vojenské mise v Berlíně generál Karel Paleček, ujišťoval ho náčelník zpravodaj­ského oddělení G-2 generál Edwin Siebert, že Američané nic nevzali.

Akt přebírání dokumentů řídil za čs. stranu Karel Staller, šéf čs. restituční mise v Hoechstu u Frankfurtu. Ve své zprávě 2. března 1946 uvedl- že Američané – podle jeho názoru – vrátili všechno, nedokázal však určit, co ofotografovali. Byli si prý vědo­mi, že „nám vracejí materiály ne­obyčejné důležitosti, které usnad­ní pátrání naší bezpečnostní služ­by po zrádcích a udavačích a Že umožní objasnění mnohých vni­tropolitických problémů, vznik­nuvších za německé okupace“.

Nicméně Paleček či Staller, ani nikdo jiný v Československu, ne­mohli znát obsah beden vyjmu­tých ze štoly, a proto nemohli vě­rohodně dokladovat, že se vrátily v původním stavu. Jediní, kdo to mohli potvrdit, byli členové ope­race Hidden documents.

Proč nikdo nezasáhl?

Větší záhadou však dodnes zůstává jiná otázka: Je nepocho­pitelné, proč čs. bezpečnostní orgány nezasáhly, ačkoli akci speciálního amerického koman­da monitorovaly?

Při odpovědi se většinou pou­kazuje na nekoordinovaný pří­stup ministerstev vnitra a národ­ní obrany, jakož i na nedostatky a chyby ve spolupráci jejich slo­žek na různých stupních. Nebo­li: zpravodajské orgány informa­ce o zakopaných dokumentech měly, avšak neprověřily je, resp. nekonaly.

Výhrady směřují zvláště vůči veliteli Hlavní správy OBZ Be­dřichu Reicinovi. Ten vsak ve skutečnosti po obdržení informa­cí od generála Bočka v polovině ledna 1946 (Aschenbachova zpráva-a plánky místa) postoupil dokumenty podřízeným. Vedoucí pátracího oddělení Hlavní správy OBZ kapitán Josef Mirovský mu poté navrhl provést rekognoskaci terénu anebo aspoň jednat s ně­meckým zajatcem.

Reicin ale souhlas nedal. Z pozdějších výpovědí členů pá­trací skupiny lze dovodit, že Rei­cin zřejmě s někým celou záleži­tost konzultoval, ale nedostal k akci svolení. Reicinova sekre­tářka Ludmila Uhlířová-Řičicová vzpomínala, že Mirovský při od­chodu z jeho kanceláře před spo­lupracovníky nejednou utrousil: „Říkal, že zatím se nedá nic dě­lat a nesmím nic podniknout.“

Jak to ve skutečnosti bylo, se už zřejmě nedovíme. Bedřich Reicin byl později v jiných sou­vislostech zatčen a po insceno­vaném procesu s tzv. spiklenec­kým centrem Rudolfa Slánského v prosinci popraven.

Před soudem tehdy musel mi­mo jiné tvrdit: „Když jsem v led­nu 1946 obdržel zprávu o ukry­tém archívu ve Štěchovicích, zá­měrně jsem zdržoval vykopání až do jeho odcizení Američany. Tímto zločinem jsem znemožnil odhalit všechny zakuklené zrád­ce a agenty gestapa, jejichž se­znamy byly ukryty ve štěchovickém archívu.“

                                                            

                          

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 5 část

ŠTĚCHOVICE – CHYBÍ 46 BEDEN

 

Co je to Štěchovický poklad? Jsou to údajně tuny zlata, umělecké předměty, politické technické dokumenty, prototypy létajících talířů i návod na výrobu antihmoty. Na co je antihmota? Je-li k dispozici, pak stačí pár gramů antihmoty železa a pár gramů železa a dostaneme brizantní třaskavinu, srovnatelnou s výbušnou silou několika hirošimských atomových bomb. A navíc k pokladu údajně patří i čísla tajných kont nacistických pohlavárů ve švýcarských bankách. Proč právě okolí Štěchovic? To bylo způsobeno okolnostmi. Byly zde štoly ještě z doby středověku, kdy se zde hledalo zlato. Území kolem Štěchovic bylo vykoupeno III. říší a patřilo do jurisdikce Německa. V průběhu II. světové války zde byly vybudovány nové štoly. Ty se mohly hodit právě v první polovině roku 1945. Němci zřejmě stále nevěřili, že budou nuceni podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Pořád věřili v separátní mír. Odkládali všechno na poslední chvíli. Na přelomu dubna a května 1945 měla na letišti v Nesvačilech přistát, dvě německá letadla typu JU 52. Letadla zde vlastně přistát neměla. Vynutila si to situace. Na východě byla Rudá armáda, na jihu a západě Američané. Z dnešního pohledu nešlo o letadla, ale o náklad. Podařilo se zjistit, že je hlídal pan Laube. Po válce sdělil, že z letadel byly vyneseny na pole bedny. A co se ví určitě. Druhý den ráno nebylo po bednách a po JU 52 ani památky. Byla rozebrána a schována? Že asi v dubnu 1945 přiletěla dvě letadla, si vzpomněl i syn generála Emila Kleina. Z počátku myslel, že jsou to spojenecká letadla, a běžel se schovat. Pak zjistil, že jsou to letadla německá a že přistála v blízkosti Štěchovic. Se jménem generála Kleina je právě spojován Štěchovický poklad. Podle mnoha svědectví měl být jediným zasvěceným do úschovy pokladu. O jaká letadla se jednalo? Byla to nejznámější vrtulová letadla v německé historii letectví. Rozpětí křídel bylo kolem 30 metrů. Pro start byla potřebná dráha asi 400 a pro přistání 350 metrů. Cestovní rychlost letadla byla asi 180 kilometrů za hodinu a na jedno natankování uletělo 1200 kilometrů. JU 52 poháněly tři letecké motory, každý o výkonu 600 koňských sil. Startovací váha letadla byla 10,5 tuny. Letiště v Nesvačilech. S délkou přistávací a startovací dráhy žádné problémy jistě nebyly. Předpokládejme, že letadla startovala z Berlína a letěla směrem přes Norimberk a pak rovnou do Nesvačil. Vzdušnou čarou asi 400 kilometrů. Letadla měla palivo tedy na dalších 800 kilometrů. Je prakticky vyloučeno, aby dvě třímotorová letadla za odpoledne a noc zmizela. Zřejmě odletěla. Na doplnění jejich rozměrů. Každé bylo dlouhé 18 metrů a vysoké 6 metrů. Schovat takové dva stroje za 12 hodin, na to by byl třeba buldozer, a ten by je mohl jen zahrnout. Odletěla prázdná? To se dá předpokládat. Mohlo se jim podařit odstartovat? Na jaře 1945 bylo hodně sněhu a dráha byla měkká. Pak se zdá logické, že místo k „zahrnování“ letadel bylo času využito na zpevňování startovací dráhy. Kam mohla letět? Zbyl jen jeden směr, sice rakouské Alpy. To byl ještě volný koridor mezi sovětskou a americkou frontou. Zbyla otázka. Kam byl složen náklad? Přistání v Nesvačilech má svoji logiku. Nedaleko od letiště je statek v Bezejovicích. Sloužil jako místo odpočinku nejvyšším pohlavárům III. říše. Navštěvovat jej měli Otto Skorzeny, Heinrich Himmler, a než na něho byl spáchán atentát i Reinhard Heydrich. Je podezření, že v okolí Bezejovic by mohla být uložena II. část říšského pokladu. Z Berlína vyjely na konci II. světové války dvě automobilové kolony. Jedna zcela určitě dosáhla Garmisch – Partenkirchen, asi 100 kilometrů od Mnichova. Existenci druhé části, o které se mnoho nemluví, potvrdila Henriette von Schirach, žena von Schiracha, patřícího do úzkého okruhu lidí kolem Hitlera. Fronta se blížila. Rychle se zhoršující vojenská situace nutila k improvizaci. Jediná bezpečná cesta z Berlína na jih Německa je přes Čechy. Bylo to ucho jehly, ale dlouhé několik desítek kilometrů. Nikdo zatím nedovede vysvětlit, proč se o statek zajímají tajné služby, soukromníci a záhadné firmy. V souvislostmi s Bezejovicemi existují svědectví o aktivitách jednotek SS, nočních přesunech, záhadných budovách s dvojitými podlahami a tajemným vykládáním beden z automobilů. To nejsou jen Štěchovice a Hradišťko, a proto jedu do Lešan. Měl jsem namířeno do zámku. V mém úmyslu mi zabránil plot a pes. Na budově byla za II. světové války přistavena obdélníková věž. Přístavba musela mít zcela určitý důvod. Vůbec nezapadá do architektury zámku. Kdybych ji však chtěl chápat čistě prakticky, mohlo by to být místo pro instalaci radiové stanice, využívané pro regulaci provozu na letišti v Nesvačilech. Podezření existuje, důkazy chybí. Druhým mystériem jsou tunely mezi Vraným nad Vltavou a Jílovým. Mnohokrát se tvrdilo, že po zastavení železničního provozu byly v tunelech vyhloubeny příčné chodby a využívány dokonce jako výrobní haly pro tajnou výrobu. Prošel jsem jeden u Davle. Po příčných chodbách ani památka. Jen konzoly na stěnách dávají tušit, že tudy vedly dráty pro dodávku elektrické energie. Přestal jsem věřit na průmyslovou výrobu. Indicie pro změnu stanoviska pokračovaly z mnoha stran. Tolik lidí se přece nemůže najednou mýlit. Začal jsem pátrat. Podařilo se mi získat svědeckou výpověď člověka, který na konci války v tunelech pracoval. Dokonce si vzpomenul na podrobnosti. Napříč tunelu byly instalovány obráběcí stroje a obráběla se tam lehká slitina – elektron. Měly to být údajně součásti pro tajné zbraně. Dokonce si pamatuje, že chodil do Davle do trafiky, kde prodával noviny invalida, známý hudební skladatel a kapelník Antonín Borovička. Svědek bydlel společně s asi 300 dalšími nuceně nasazenými v dřevěných barácích u Hradišťka. Do práce chodil pěšky po pěšinách. Zámek v Lešanech V improvizované továrně byly soustruhy, vrtačky, horizontální a vertikální frézy a brusky. Pracovalo se ve 12hodinových směnách. Před vchodem do tunelu byly vybudovány ochranné betonové zdi. Části základů zdí, jak jsem si ověřil, jsou tam patrné dodnes. Na cestě k Frankově štole se ještě zastavím u pomníku padlých, vlastně nesmyslně postřílených zajatců z pobočky koncentračního tábora Flossenburg „detašované“ do Hradišťka. Zajatci byli postříleni ve dnech 11. až 13. dubna 1945. Všichni se zúčastňovali budování štol. Věděli tito zajatci něco o tom, po čem se už 57 let ve Štěchovicích pátrá? Frankova štola V místě, kterému místní říkají „Dusno“, měla být štola dlouhá 12 metrů a její stěny byly pokryty dřevem a důmyslně zajištěny trhavinami, včetně směsí do plamenometů. V ní měly být uloženy bedny se „Štěchovickým“ pokladem. Byla dokonale zamaskována a vybudována na konci dubna 1945. Prozrazením si Sturmbannfuhrer Gilnter Aschenbach, který ji budoval, zřejmě chtěl ulehčit zajatecký život v táboře ve francouzských Mylhúzách. V polovině února 1946 ji Američané s pomocí Aschenbacha najdou, během 38 hodin odminují a její obsah odvezou do „americké“ zóny Německa. Kořist 32 beden. Později jich bylo vráceno celkem 33. To souhlasí. Jedna bedna se během transportu poškodila a její obsah byl rozložen do dvou. Pozoruhodnější je, že tři z účastníků, kteří se podíleli na odkrývání štoly, neodjeli společně s transportem zpět do Německa, ale šli se vyspat do hotelu Alcron v Praze. Tam byli zajištěni. Po vrácení beden na začátku března 1946 byli tři zajatí Američané propuštěni. Je legální následující otázka? Bylo zatčení Američanů součástí plánu nalezení pokladu? Mělo signalizovat dalším pátračům, že Štěchovický poklad byl nalezen a je zbytečné se o něho dále pokoušet? Jinými slovy. Potřeboval nález pokladu „řádnou“ reklamu? Bylo-li tomu tak, pak úkol ve vztahu k veřejnosti byl beze zbytku splněn. Skalní pátrači byli jiného mínění. Začínají nesrovnalosti Při výslechu byl u jednoho z Američanů objeven nevyvolaný film. Na filmu byly snímky z otevírání štoly. Byl tam i snímek otevřené bedny, která se zřejmě transportem poškodila. V bedně jsou vidět krabice, používané pro přepravu filmů, a kotouče, připomínající gramofonové desky. Můžeme se jen dohadovat, co bylo na filmech? Co bylo na gramofonových deskách? Bylo na filmu zachyceno obléhání kostela Cyrila Metoděje v Praze, kde nacisti hledali po atentátu na Reinharda Heydricha parašutisty? Byly na deskách výslechy prominentních osobností na gestapu? Mohl tam být výslech generála Eliáše? Vráceny byly jen písemnosti. Dáme-li zapravdu snímkům, kde jsou ostatní věci? To je otázka. Stojím před štolou, kterou Američané objevili v roce 1946. Je dlouhá jen asi dva metry, vysoká asi 180 a široká necelých 150 centimetrů. V první chvíli pochybuji, zda se jedná o Frankovu štolu. Pochybování má důvod. Tam se nemohlo vejít 32 beden. Uvádí se, že bedny byly dlouhé dobrých jeden a půl metru.. Později jsem zjistil, že z Frankovy štoly zůstalo jen torzo. Celý svah nad štolou byl stržen a dnešní vchod je jen „imitace“. V případě, že štola byla dlouhá 12 metrů, musela sahat až k místu, kde dnes protéká, snad by se drobný pramínek mohl tak nazvat, „potok“. Odkud se dostaly bedny do Frankovy štoly? Odpověď není jednoznačná. Hovoří se o Černínském paláci v Praze a zámku Konopiště. Z Černínského paláce sem měl být převezen archiv K. H. Franka a odtud dostala štola zřejmě svoje pojmenování. To potvrdil v roce 1945 i úředník z Černínského paláce Josef Prinz. Navíc řekl, že do samotné rokle se nedalo zajet autem, a proto byly bedny překládány na povozy tažené koňmi. Josef Prinz však potvrdil něco jiného, než tvrdili Američané. Podle Prinze bylo beden 50-54 a každá o váze asi 150 kilogramů. Prvé „potíže“ nastaly při vrácení beden. Se skupinou Američanů byl i americký novinář Lionel Shapiro, který v „Pittsburgh Presse“ vylíčil, jak se Američané museli rvát s vánicí, výbušninami a československými úřady. Všechno v duchu klasického happy endu. Ale napsal také, že mimo dokumenty říšského státního tajemníka K. H. Franka, byly v bednách materiály gestapa, jména agentů, kolaborantů a materiály vědeckého výzkumu. A mimo to informace o ukrytých pokladech. Obsah vrácených beden se neshodoval s obsahem, o kterém referoval Mr. Shapiro. Budiž, Shapiro novinářsky přeháněl. Musel vytvořit story. Ale co ty snímky? Pomník zastřeleným ; zajatcům u Štěchovic Našel se další svědek, který zpochybnil počet beden. V dubnu 1946 vypověděl kastelán zámku Konopiště Josef Posel, že na počátku dubna 1945 bylo na zámku 24 beden. A opět pomohla nehoda. Na jedné bedně se utrhlo víko a Posel uviděl, že mezi spisy byly i stříbrné předměty. Kam zmizelo těchto 24 beden? Zájem o Štěchovice znovu propukl v roce 1989. Byli to dva Američané, profesionálové. K nim se měli přidat pracovníci ministerstva obrany a také firma Omnipol. U Štěchovic bylo rušno. Pak vše ustalo. V roce 1994 se vyjádřil Jaroslav Klíma, jehož jméno bylo v 60. letech minulého století spojováno s hledáním Štěchovického pokladu, že poklad je zaminován a případný výbuch by stál mnoho životů. Pro úplnost, Jaroslav Klíma byl náměstek ministra vnitra. Štěchovice mají pro pátrače jednu výhodu. Není to vzdálené jihoamerické Eldorádo, jsou vzdáleny jen dvě desítky kilometrů od Prahy. Obcházím Frankovu štolu. Nad vstupem do štoly zjišťuji pokus o proniknutí za kámen, kterým dnes štola končí. Jako by někdo chtěl dnešní kámen „obejít“. Jako by někdo „tušil,“ že za kamenem štola pokračuje. Proč s obejitím štoly přestal, to ví snad jen on sám. Nebo teprve začal? V případě, že hypotéza pokračování štoly je správná, pak zamaskování bylo provedeno s německou důkladností. Dovedu eventuálního pátrače pochopit. Ať počítám, jak počítám, chybí minimálně 46 beden. Jsou za tím kamenem? V hledání pokladu se už vystřídaly dvě generace. Tou první byly tajné služby, různá ministerstva a organizace. Pak přišli pánové Gaensel a Mužík. Podaří se poklad najít třetí generaci, která zanalýzovala dosažené výsledky a praktikuje nekonvenční řešení?

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 4 část

Známý hledač štěchovického pokladu Josef Mužík hodlá poté, co obdrží poslední povolení, příští týden zahájit průzkumné vrty ve vytipované lokalitě Medníku v okrese Praha-západ. Očekává, že kamery, které do vrtů spustí, prokáží podzemní prostory s bednami ukrývajícími nacistický archiv, možná i pověstnou Jantarovou komnatu, uloupenou za války wehrmachtem v Rusku.“Příští týden se stoprocentně uskuteční vrty, které by měly prokázat bedny v podzemí,“ oznámil Mužík.

S jeho skupinou nyní spolupracuje i Kanaďan John Cunningham, který pracoval na podzim 1989 na stejném úkolu se skupinou pracovníků tehdejšího ministerstva vnitra a Omnipolu.

Práce by podle hledače pokladů měly skončit do půli října. „Ale měli bychom být u pokladu velice rychle, protože máme velmi přesné měření, včetně družicového,“ poznamenal.

Mužíkova skupina pátrá po pokladu osm let. Mužík vlastní doklady o tom, že štěchovické štoly mají ukrývat 964 beden se zlatem, uměleckými předměty, údaji o nacistických kontech, archivy nacistických ministerstev a osobními věcmi německých pohlavárů.

Nalézt štěchovický poklad se dlouhodobě snaží i Mužíkův rival Helmut Gaensel. Mužíkův pátrací tým loni v prosinci oznámil objev větrací šachty nacistické podzemní továrny s krycím názvem „Medník“ na Hradišťku ve Štěchovicích.

Podle Mužíka tehdy spouštěli „jeho“ lidé do šachty kameru, která dosáhla hloubky 20 metrů, dna však nikoli. Z plánku, podle něhož Mužík šachtu objevil, lze prý usuzovat, že propojené chodby továrny mohou mít rozlohu stovek čtverečních metrů.

 

             

V roce 1995 tu byla skupina odborníků na kosmický dálkový průzkum z NASA, jejíž návštěvu měl zprostředkovat někdejší agent KGB v USA Karel Köchler. Podle tvrzení časopisu Reflex se s nimi sešel i Václav Klaus. Hledači nacistických pokladů působili na pravém břehu Vltavy v okolí Štěchovic desítky let a terén dokonale rozvrtali. Je s podivem, že žádný z nich se (alespoň veřejně) nezaměřil na Vranskou přehradu, jejíž vody se pár desítek metrů od jejich jam a štol rozlily – zvláštní shodou právě během 2. světové války. Jestli tu tehdy v podzemí vzniklo něco opravdu významného, pak to s velkou pravděpodobností může mít s přehradou cosi společného… Sotva se dá předpokládat, že dnes někdo bude vydávat miliony dolarů za hledání seznamů dávno mrtvých nacistů nebo za plány historických raket. Jistě také nejde o zlato – tajné služby znají snazší cesty, jak se dostat k penězům. Pokud zájem o lesy kolem Medníka neustal ani půl století po válce, musí být pod zemí něco lepšího. Co to ale je? Anebo je všechno jinak? „Gaensel ani Mužík ve skutečnosti nic nehledají,“ řekl mi v soukromém rozhovoru nejmenovaný publicista zabývající se problematikou tajných služeb. „Mají jen dohlédnout, aby to nevykopal někdo jiný, nebo odlákat pozornost od správného místa, případně od jiné operace.“ Před pár lety se v jedněch novinách objevil nenápadný inzerát nabízející k prodeji zrenovovaný hotýlek ve středním Povltaví. Znalci poměrů v něm rozpoznali Mandát, hlavní stan Helmuta Gaensela… Zdá se, že operace skončila, tajemství jejího obsahu však zůstává dál.

 

   Jedna z možných podob V-7

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 3 část

Možná proto, že hledače zajímala jen dávná minulost. Místní lidé totiž tvrdí, že ještě pár týdnů po změně režimu u nás, po listopadu 1989, se ve zdejších lesích děly věci, o kterých sice spousta svědků ví, ale málokdo je ochoten o nich hovořit. Do lesního masivu mezi vrchy Chlum a Medník uložili vojáci tehdejší Československé lidové armády něco, co si vyžádalo spousta práce, složitou organizaci a také téměř dokonalé utajení. Od přelomu února a března (sněhu moc nebylo, spíš holomrazy) až do poloviny dubna 1990 se v lese na půl cesty mezi Pikovicemi a Hradišťkem pilně vrtalo, kopalo, hloubilo a betonovalo. Dosud nikdo neví proč. Ten, kdo pod sedlem Medníku vybral místo k uložení čehosi, co mělo být ukryto, se ve své práci vyznal. Vždyť tehdy stačilo, aby se kdesi za humny objevil sloup kouře a už tam běželi „revoluční aktivisté“ přesvědčit se, zda „staré struktury“ nepálí dokumenty. Lidé byli nervózní, spousta věcí ve společnosti zanikala nebo se naopak rodila. A v této době, na dosah ruky od Prahy, uskutečnil kdosi vojenskou operaci jako vystřiženou z učebnice. „Potvrdí vám to tady každý. Vojáků tam bylo jako much, ten kus lesa obklíčili a nikdo tam nesměl. Asi to byli paragáni nebo průzkumáci, s červenými barety a v maskáčích. Ani chataři se na svoje zahrádky nedostali. A lidi poslouchali, dost se báli,“ tvrdí o neuvěřitelných událostech jara 1990 člověk, který je zažil na vlastní kůži. Není sám. Chlapi, co tehdy chodili na pivo do hospod v Petrově nebo Hradišťku a vraceli se po setmění domů, dodnes kroutí hlavou nad tempem prací. „Makali jak zjednaní. Non stop. V noci tam svítily silné světlomety, dobře byly slyšet pneumatické sbíječky i kladiva,“ vzpomínají dodnes. V trojúhelníku vymezeném obcemi Hradišťko, Pikovice a Třebsín, v lesích mezi nimi téměř tři měsíce hospodařila armáda. Očití svědci – a téměř dvě desítky jich Nedělní Blesk oslovil se bez ohledu na svoje zaměření, věk nebo profesi shodují v takové spoustě věcí (včetně detailů), že je nemožné podezírat je ze zkreslování skutečnosti. Podle jejich líčení trvaly zemní práce v lese pod Medníkem od přelomu ledna-března do začátku dubna. A protože lidé jsou zvědaví, ne každý respektoval zákaz vstupu. Chuť vědět byla silnější. A tak se například jistý pan V. svěřil kamarádům v hradišťské hospodě přezdívané U guláše s tím, co se přihodilo jemu. Budiž předesláno, že vojáci kolem prostoru, kde v lese zvláštní jednotka hloubila jámu o rozměrech zhruba 20×50 metrů, utvořili dva izolační kruhy. Ten větší, vnější, střežili již zmínění parašutisté nebo možná i průzkumníci. Užší okruh, vnitřní, byl jen pár desítek metrů od místa, kde se pracovalo. A právě téměř až tam se pan V. dostal. Zatkla ho hlídka v ochranném protichemickém obleku (na vojně, když se ještě rukovalo, se tomu říkalo „atombordel“) a s protiplynovými maskami na obličejích. Vyvedli ho ze střeženého prostoru a předali kolegům na jeho okraji. Jakýsi důstojník si pak zapsal jeho jméno a bydliště a pustil ho po slibu, že o tom, co viděl, mluvit nebude. Upřímně řečeno – moc toho neviděl. Pár vojenských zelených tatrovek, rozježděnou lesní cestu a stany kolem. Právě těžké kamióny Tatra měly do prostoru navážet kontejnery se záhadným obsahem – na tom se spousta lidí z Pikovic, Hradišťka, Petrova i vzdálenějších obcí shoduje. Všichni ale souhlasně tvrdí, že největší frmol začal v první dubnové dny a možná že i o nějaký týden dříve. K místu zemních prací v lese začaly v té době najíždět míchačky s betonem, tzv. mixy, každý se čtyřmi kubíky obsahu. Dole v Hradišťku si na místa civilních šoférů sedli vojáci, v lese obsah vyklopili a prázdnou míchačku předali původním řidičům. A takhle to šlo nejméně dva-tři týdny, ve dne i v noci. Že to bylo v té době nemožné? Že by to muselo vzbudit pozornost? Vyprávějte to  lidem, kterým pod okny rodinných domků za světla i za tmy rachotily těžké kamióny kamsi do lesa… Poté, co byla (jak se zdejší lidé dohadují) nad vykopanou jámou a jejím navezeným obsahem utvořena betonová deska, nastoupili další vojáci, snad ženisté. Ti zrekultivovali lesní cesty a nad vykopanou jámou zasadili dvoumetrové smrčky. Armáda se z oblasti stáhla pár dní před koncem dubna. Dnes je les pod sedlem Medníku klidný a všude kolem se hlásí o slovo nové jaro. Zeleň začíná převládat a maskuje stopy někdejší lidské činnosti. Když má ale člověk dobrého průvodce, dokáže se zorientovat a místo, kde tehdy vojáci kopali, najde. Dnes je to povlovný zářez do mírného svahu, připomíná tak trochu terasovité políčko. Kolem rostou habry, jilmy a další listnaté stromy. Jen na té terase jsou smrky, takřka všechny stejně vysoké. Tak asi mohly za těch patnáct šestnáct let narůst. A ještě – hodně stromů kolem zaschlo. Možná došlo k posunutí zeminy a poškození jejich kořenů, kdoví. Každopádně za dva nebo tři roky tu po záhadném výkopu nebude ani stopa, příroda všechno dokonale zahladí. A zůstanou spekulace, co pod zemí vlastně je. S výjimkou těch, kteří celou akci zorganizovali a jsou dodnes neznámí, to neví nikdo. Dokonce ani tisková služba ministerstva obrany, která ústy mluvčí Jindřišky Verešové vzkázala doslova následující: „O žádné takové operaci nejsou dostupné informace. Pokládáme za krajně nepravděpodobné, že by k popsaným událostem došlo. O ničem podobném neví ani Vojenský historický ústav.“ Jenomže – říkejte to lidem, kteří to všechno viděli na vlastní oči. A divte se, že spoustě z nich vrtají v hlavách hlavně ony ochranné protichemické obleky vojáků, ve kterých se lesem pohybovali.

Pohled na Medník od Pikovic

 A že ve vzduchu stále visí otázka – co to v té zemi vlastně je?

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 2 část

S Josefem Mužíkem za Štěchovickým pokladem

OTVOVICE – Fantastic Facts Club z Otvovic uspořádal pozoruhodnou výpravu. Kde se skrývá tento tajemný poklad z druhé světové války? Po jeho stopách se v sobotu 24. dubna vydali účastníci výpravy, kterou nejen pro své členy připravil Fantastic Facts Club (FFC) z Otvovic pod vedením svého předsedy Ing. Josefa Purkrta. Průvodcem se jim nestal nikdo jiný, než dlouholetý hledač Štěchovického pokladu Josef Mužík.

Americká kořist

Na parkovišti nad Štěchovicemi Josef Mužík nejprve přítomné seznámil s historií celého případu. V první řadě je třeba si připomenout, že daná oblast u Štěchovic o rozloze asi 200 km2 se po okupaci stala německým vojenským prostorem. Koncem války zde Němci „cosi“ ukryli a z tohoto „cosi“ se dosud zřejmě podařilo najít jen část. Stalo se tak již v roce 1946, kdy z tzv. Frankovy štoly Američané vyzvedli 32 beden s tajemným obsahem. Každá z nich vážila odhadem na čtvrt metráků. Podle svědků bedny obsahovaly nějaké papíry a kotouče s filmy, snad dokumentujícími činnost gestapa. Přesně to však nikdo neví. Američané si bedny odvezli a vrátili je čs. státu až po důrazné diplomatické nótě. Asi však sotva s původním a kompletním obsahem.

 

U Frankovy štoly

Frankově štole, dnes zasypané, patřila první zastávka na této výpravě. V terénu ji připomíná jen náznak vstupního portálu. U nedalekého prudkého svahu J. Mužík ukazuje, kudy přesně Američané s pomocí navijáku tahali ony bedny. Z dnešního pohledu měli vlastně neuvěřitelné štěstí, protože po nich už nikdo nic nenašel.

Když se pod vedením J. Mužíka vydáváme na další místa spojená s historií hledání Štěchovického pokladu, ani se tomu nelze divit. Svažitý terén s řadou nerovností doplňují náznaky kdysi prováděných zemních prací, zříceniny muničních skladů a pozůstatky někdejších štol. Do jedné z nich se dá dokonce ještě teď vejít. Po asi třiceti metrech však beznadějně končí závalem.

Může tam být i létající talíř

„Takových štol tu musí být stovky metrů,“ s jistotou konstatuje Josef Mužík. „Některé z nich pocházejí ještě ze středověku a vznikly tedy dávno před stavbou přehrady.“ Na otázku, co vlastně skrývají, existuje jednoduchá odpověď – může tam být cokoliv. Nacistické dokumenty – běžné spisy stejně dobře jako seznamy švýcarských kont a konfidentů gestapa, filmy, fotografie. Dále skutečné poklady – zlato a umělecké předměty naloupené po celé Evropě, například slavná Jantarové komnatě. Ale také třeba za války ztracené a nikdy již nenalezené insignie Karlovy univerzity.

Nejzajímavější by byly ovšem byly plány německých tajných zbraní, možná dokonce i jejich prototypy. Především by zde mohl být uložen diskovitý letoun, doslova létající talíř, který snad byl v Praze postaven a odzkoušen na sklonku války. V této souvislosti by samozřejmě nepřekvapilo, kdyby Štěchovický poklad dodnes střežily kromě mlčení zainteresovaných osob také rafinované a dodnes funkční nástražné systémy. A možná i mrtvá těla těch, kteří se podíleli na ukrývání pokladu, vězňů z koncentračního tábora Flossenburg, který zde měl svoji pobočku.

Tajemné značky

Nakonec zastavujeme u jednoho stromů posetého tajemnými značkami. O jejich významu se můžeme jen dohadovat. Vracíme se k zaparkovaným vozidlům zabraní do diskuze o pokladu a o tom, co se při jeho hledání ještě nezkusilo. Josef Mužík upozorňuje, že má smysl hledat dál. Finanční náklady s tím spojené ovšem vyčísluje rovnou v miliónech. Ty není nikdo schopen ani ochoten vynaložit, čímž vše nyní uvízlo na mrtvém bodě. Historii Štěchovického pokladu a jeho hledání má proto zatím připomínat alespoň zamýšlená naučná stezka. Třeba někoho inspiruje k dalšímu pátrání…

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – mýty a fakta – 1 část

Letecký pohled -  Hradištko

 

Střelnice pod Medníkem

Dosud prakticky neznámá část velitelství jednotek SS v samém centru obce Hradišťko, kde za války měli esesáci výcvikový prostor a kde se podle dosud žijících pamětníků nacházel přísně střežený objekt vězení, včetně cel pro samotné esesáky, může skrývat ještě nejedno tajemství.

Někteří historici nevylučují, že by se pod objektem mohly nacházet historicky cenné věci, které tu Němci zakopali na sklonku války.

"Z hlediska Němců to bylo optimální místo pro ukrytí toho, co nechtěli, aby padlo jejich nepřátelům do rukou,“ řekl Právu známý historik Jaroslav Čvančara, který se podle vlastních slov vyhýbá termínu poklad.

Tma pod svícnem

"Je to už zprofanované, i díky těm dvěma hledačům – Mužíkovi a Gaenselovi, kteří už 15 let pořád dokola tvrdí, že už ho každou chvíli vykopou, a ono pořád nic. Ale tohle místo by pro nějaký úkryt mělo logiku. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je tma,“ dodal Čvančara.

S ním souhlasí i historik Jan Střelka. "Němci nebyli hloupí, určitě všechna svá tajemství nezakopali na jednom místě. Navíc je z historie známo dost případů, kdy se takovéhle věci schovaly schválně tam, kde by to vůbec nikdo nečekal,“ řekl Právu Střelka.

Pamětník přežil jenom díky štěstí

Čvančara sám se o tomto tajemném místě dozvěděl od jednoho z místních lidí, který sem byl nakomandován jako zedník k jeho stavbě. Souhrou šťastných náhod pak na konci války unikl popravčí četě, na rozdíl od možná až stovek zdejších zajatců a vězňů koncentračního tábora, kteří v okolí budovali další vojenská vybavení a zakopávali tajné materiály.

„Tady na ploty u cesty Němci nechali zaživa ukřižovat kolem pěti desítek zajatců a vězňů. Pro výstrahu, aby ostatní nechtěli utíkat, protože strážných už měli Němci málo. Taky už Němci nechtěli živit tolik lidí,“ ukazuje Čvančara na nenápadné domky v nedaleké části Hradišťka zvané Závist.

I když téma tzv. štěchovického pokladu už hodně ztratilo na senzačnosti, v oblasti nepřestávají skupiny hledačů pátrat po údajně ukrytých cennostech, uloupených Němci v okupované Evropě.

Hledači se nevzdávají

Kontroverzní hledač pokladů Helmuth Gaensel, kterého místní považují buďto za nastrčeného bílého koně německých zpravodajských služeb, nebo dokonce bývalých esesáků, nedávno prohlásil, že štěchovický poklad se nalézá v přísně chráněné přírodní rezervaci Medník přímo nad Hradišťkem a že se bez ohledu na chráněnou třetihorní květenu odtamtud dostane.    

Další neznámá parta ještě nedávno hledala zakopaný archív v okolí bývalé střelnice SS, která se nachází také na úpatí Medníku jen asi 1300 metrů od vesnice.

„Byli dost ostří, když šel někdo kolem po lesní cestě, nechtěli ho nechat ani projít v blízkosti jejich tábora, i když to bylo na veřejně přístupném místě,“ svěřila se Právu žena z nedaleké chatové kolonie.

Tajemné svědectví z jara 1990

Jeden ze zdejších chalupářů zase tvrdí, že na vlastní oči prý viděl, jak na jaře 1990 přijela na jedno místo nedaleko obce kolona vojenských aut. Z nich vystoupilo několik civilistů, kteří mluvili německy a za doprovodu našich armádních důstojníků chvíli hledali něco podle plánku a začali kopat. Muž, jehož totožnost Právo zná, prý viděl i to, jak ze země vytáhli několik velkých beden, naložili je do aut a odjeli.

a hledání pokračuje                 21.11.2009

 

         8.5.2010                                                          12.8.2010

 PRAHA – „Vím, kde je štěchovický poklad,“ tvrdí populární moderátor Petr Novotný. „Nejde o žádný žert! Dostaly se mi do rukou materiály, které celou záhadu v podstatě řeší, stejně jako jasně udávají, kde poklad leží. První průzkumy terénu jsou navíc více než nadějné. Objevily jsme pod zemí obří uměle vytvořené prostory,“ říká zcela vážně Novotný.

Historie pokladu v datech

– 18. dubna 1945 odjel z Berlína speciální vlak s nákladními auty, na které bylo naloženo 460 beden                                              

– v noci 20. dubna odletěly z Berlína dva poslední dostupné letouny JU – 52, které pobraly celkem 80 beden

– obě skupiny se vypravily jediným možným směrem, kde bylo tehdy ještě bezpečno – na východ do protektorátu Čechy a Morava, v Praze byly všechny bedny 22. dubna

– ukazuje se, že jakákoliv další cesta beden je vzhledem k postupující frontě nemožná a z Berlína přichází rozkaz podepsaný Martinem Bormanem: Všechny věci je třeba bezpečně uložit

– úkolem je pověřen plk. Emil Klein, velitel ženijní školy SS na Hradištku

– všechny bedny jsou z Prahy přesunuty do Hradištka k připravené štole, ruští a francouzští zajatci z nedalekého koncentračního tábora je ukládají pod zem a maskují, po akci jsou postříleni strážnými SS a v dalším kroku Klein se svým pobočníkem Steigem likvidují i skupinu šesti strážných

– v květnu 1945 Klein odmítá splnit rozkaz vyhodit do vzduchu pražské mosty přes Vltavu a Štěchovickou přehradu a odchází do zajetí k Američanům

Emil Klein

     

– v roce 11. února 1946 přijíždí na Hradištko skupina amerických vojáků, které doprovází německý důstojník Günter Aschenbach. Skupina otvírá do té doby nezmámou štolu a odváží množství beden do Frankfurtu nad Mohanem. Akce probíhá bez vědomí československých úřadů.

– 7. března 1946 jsou odvezené věci vráceny československým úřadům – jedná se o část Frankova archívu (od té doby se místu nálezu říká Frankova štola). Dokumenty se zabývají především možnou germanizací Čech a Moravy. Američané pravděpodobně očekávali, že objeví dokumenty o výsledcích vojenského výzkumu a zbraňových systéme, které německá armáda ve válce už nestačila použít.

– konec roku 1946 – Klein – po té co ho Američané vydali československým úřadům – je vyslýchán v souvislosti se štěchovickým archivem , naznačují se možnosti, že u Štěchovic toho může být ukryto víc, než se podařilo najít, Ministerstvo vnitra hledá především v rokli Dušno – ovšem bez jakéhokoliv výsledku

– 1949 ministr obrany Alexej Čepička celou oblast uzavírá rozkazem o vojenských újezdech

– 1963 na základě zpráv sovětské rozvědky z Vídně se uskutečňuje v letech 1963 – 1964 nová vlna hledání, a to za pomoci geologického průzkumu a dalších moderních metod – bez úspěchu

– jaro 1963 – Helmut Gaensel se seznamuje při výkonu trestu ve věznici ve Valdicích s Emilem, Kleinem

– 24. prosince 1964 – Klein je vydán do Německa (výměnou za agenta Abela), kde jej po propuštění z trestu navštěvuje i Helmut Gaensel

– 60. léta Gaensel cestuje po jižní Americe

– 1968 – Gaensel jedná s československými úřady o vyzvednutí Štěchovického pokladu, příjezd okupačních armád všechny aktivity likviduje, Gaensel opouští Československo

1973 – v Německu umírá Emil Klein

70. léta – 1989 – pokračují pokusy o vyzvednutí Štěchovického pokladu pod kontrolou ministerstev vnitra a obrany, poslední práce provádí těsně před revolucí podnik zahraničního obchodu zaměřený na obchod se zbraněmi Omnipol

– 1991 – dodnes – Gaensel opět přijíždí do Československa hledat Štěchovický poklad

– 90. léta – Gaensel pátrá především v rokli Dušno a jejím okolí, některé výzkumy provádí i mimo oblast Štěchovic

– 2004 – lokalizoval místo v Malé Kleinově rokli, kde seismický radar a další technika potvrdily existenci asi desetimetrového úseku dosud neznámé štoly, Gaensel připravuje její otevření

Kurt Lenke v roce  1945 hlídal na Hradištku bedny z JU – 52

Trochu dějin

Rok 1942 – území okolo Štěchovic vykupuje III. Říše, vystěhovává civilní obyvatele, na území zůstávají pouze občané zajišťující provoz těžby dřeva a podobné nezbytné služby. Železniční doprava mezi Vraným nad Vltavou a Jílovým byla zastavena a tunely jsou využívány jako výrobní haly pro válečnou výrobu. Prý existují jiné, boční tunely, údajně zazděné, ovšem není to prokázáno. V tuto dobu se ještě moc nepřemýšlí nad koncem války, ale jde o utajenou výrobou a její ochranu před spojeneckými nálety.

Rok 1943 Štěchovice – údajně se začíná budovat i podzemí v blízkosti štěchovické přehrady, akci prý dozoruje protektor osobně K. H. Frank a Berlín, což není možná nijak prokazatelně doložit.

Rok 1943 USA  – na podzim roku 1943 je v USA vládou a vedením armády zřízena přísně tajná zpravodajská skupina Alsos. Jejím cílem bude shromažďovat a zajišťovat informace o německém atomovém výzkumu a přípravě atomových zbraní na celém území Evropy, později samozřejmě i na území osvobozeném spojeneckými vojsky. Tyto informace mají být samozřejmě použity pro vývoj atomové zbraně v USA. Skupina Alsos tajně operovala i na území svrchovaných států bez jejich vědomí. Ovšem tato skupina měla hlavně za úkol pronikat na nepřátelská území jako byly výrobní závody na těžkou vodu ve Skandinávii, italské archivy, kde ležely doklady o atomovém výzkumu apod. Krycí jméno Alsos znamená v řečtině „háje“, což je v angličtině „groves“. A proč zrovna „háje“ – Groves? Generál Leslie M. Groves, v tuto dobu velitel projektu Manhattan, což bylo tajné označení pro americký tajný výzkum pro výrobu atomových zbraní. Jednoduchá filozofie. Členové skupiny Alsos byly označeny speciálními výložkami: bílým písmenem alfa, přeškrtnutým červeným bleskem a patřili pod nejvyšší vedení US ARMY a rozvědku. Velitelem Alsosu byl od listopadu 1943 plukovník Boris Pash. Jednou z prvních akcí Alsosu byl „průzkum“ archivů neapolské university, tedy ukradení archivovaných výsledků italských univerzit. Po slabém výsledku této akce bylo rozhodnuto, že do velení Alsosu bude jmenována také civilní osoba. Byl jím experimentální fyzik Samuel Gouldsmit, zabývající se vedle fyziky také metodikou kriminálního vyšetřování. Ještě jednou upozorňuji, že tato jednotka běžně zasahovala v utajení na území cizích států. A v únoru 1946 i na území Československa!

Podzim 1944 – začíná utajovaný odsun tajných písemností z ohrožených nacistických služeben v protektorátu. Již na podzim 1944 odesílaly venkovské služebny i pražské gestapo část postradatelných dokumentů do bezpečí. Jde o utajenou akci „ARLZ“, název je složen z počátečních písmen slov Auflockerung – uvolňování, myšleno ve smyslu příprav k likvidaci, Räumung – čištění a třídění, archivů a písemností dle důležitosti utajení , Lähmung – ochromení, myšleno ve smyslu ochromení výroby důležitých výrob použitelných proti Německu, Zerstörung – zničení, opět všeho, co by mohlo být použito proti III. Říši. Při prvním stupni těchto opatření měly být odvezen všechny předměty, zejména písemnosti a archivované materiály, které již nebyly nutné k normální činnosti III. Říše na bezpečná místa, především blíže k pásmu "alpské pevnosti",. R – vyklizení, týkalo se materiálu určitého pro běžný provoz, který by později nebylo možno zničit. L – ochromení, vztahovalo se zejména na klíčové části jednotlivých provozů, jejichž vyřazením se vyloučila možnost provozu celého zařízení, a Z – zničení, jednoznačné – provádělo se bud‘ trhavinami nebo spálením, k čemuž si měla odpovědná místa zajistit dostatečnou zásobu hořlavin.

9. únor 1945 – celá akce „ARLZ“ začala tajně, ale s plnou intenzitou po vydání rozkazu ve formě Směrnice od K. H. Franka z 9. února 1945, prakticky název „Směrnice“ nahrazoval dramatičtější slova „Řízený ústup“. Šlo o "Směrnici pro případ ohrožení nepřítelem", ve které nařizoval, že civilní správa v protektorátu má zůstat zachována i v případě, že se celá oblast protektorátu stane bojovým prostorem. Po přiblížení fronty měly zaměstnankyně nacistických úřadů odjet do týlu, ale muži měli okamžitě nastoupit k jednotkám Volkssturmu. Frank doporučoval dobrovolné odstěhování německého obyvatelstva, zejména osob práce neschopných, jako starých žen a dětí, do Německa. Pro hromadnou evakuaci německého obyvatelstva však měly teprve dojít pokyny od SS Standartenführera Fischera, pověřence říšského komisaře pro "Upevňování němectví". S evakuací protektorátních příslušníků, s výjimkou nepostradatelných odborníků české národnosti, se nepočítalo. V závěru spisu však existoval dovětek, že odchod českých občanů, nakloněných III.Říši při evakuaci německého obyvatelstva může být trpěn ale i podporován. Toto Frankovo nařízení nemělo vliv na provádění hromadného odsunu listinného materiálu, to se dělo mimo tuto směrnici.

22. února 1945 – příkaz vydaný tohoto dne pod číslem fl2-76171152g: nařizoval provedení akce „ARLZ“ u všech spisů, map, nářadí, přístrojů a strojů, které by v rukou nepřítele způsobily značnou újmu německé správě nebo obraně Říše a které by mohly prospět nepříteli. Nacisté se obávali, že by jim v této evakuační činnosti a ničení mohl aktivní český odboj klást překážky. Proto celá akce měla probíhat pod záminkou, že jde o opatření proti leteckých útokům. Konečně několik dní před katastrofou nacistické říše, je vydán dne 22. dubna 1945 Frankův rozkaz č. f/2-7617/473g, jenž nařizoval zničení všech archivovaných dokončených vyšetřování, zpráv SD (Sicherheitsdienstu) – nadřízeného orgánu pro Gestapo, vyšetřovacích zpráv SS a Policie, důvěrných dotazů o protektorátních příslušnících i všech spisů, které by ohrozily protektorátní příslušníky "přátelsky nakloněné říši". Opravdu krásný termín pro agenty – kolaboranty. (Škoda že jsme po listopadu 1989 nenazvali aktivní agenty StB jako „osoby přátelsky nakloněné Moskvě“ po vzoru nacistů). Dále zničení avizačních spisů, zjišťovacích spisů o státních příslušnících českého státu a hlavně udávacích dopisů od českých občanů na české občany. (Nevidíte podobnost s praktikami StB v likvidaci archivů?) I toto ničení mělo probíhat nenápadně, jak přikazovaly instrukce. "Především však očekávám," končí K. H. Frank svůj rozkaz, "že z tohoto popudu nevznikne v obvodu německé správy žádná vlna neklidu nebo paniky, jaká byla vyvolána v poslední době slabochy a zbabělci“. březen 1945 – registratura pražského Abwehru (špionážní služba III. Říše) zmizela již v březnu 1945 kamsi do Bavorska. Na její stopu se později narazilo v rakouském Salzburgu. Spisy a registratura pražského Gestapa měly poněkud záhadnější osud – byly nejprve přemístěny do zámečku Jenerálka, menší díl se ničil v terezínské Malé pevností. Malá pevnost byla totiž věznicí pražského Gestapa a SS Polizei. Část ovšem byla z neznámých důvodů odvezena rychle zpět do Prahy, nepodstatná část spisů zmizela spolu s jinými materiály ve čtyřech vagónech kdesi za Schirdingem u Chebu. Mnoho svazků spisů z rozsáhlého archívu úřadu K. H. Franka převezli do zámku v Týnci u Klatov, kde se po osvobození skutečně podařilo vypátrat 41 beden se spisy úřadu státního ministra a úřadu říšského protektora. Tvrdívá se, že K. H. Frank ve svém černém voze v březnu 1945 třikrát navštívil v táboře SS v Hradišťku velícího generála SS Kleina. Není tedy potvrzeno přímé osobní jednání K. H. Franka, ale je jisté, že Frankovi podřízení dr. Robert Gies a Otto Kübelbeck v tomto období skutečně několikrát jednali s velitelem výcvikového prostoru SS na Benešovsku a Sturmbannführerem SS Erwinem Langen, velícím strážní jednotce SS v koncentračním táboře v Hradišťku u Štěchovic. Důvody nikdo nezná, neboť německá disciplína nedovolila, aby Emil Klein ani K.H. Frank prozradili jedinou podstatnou informaci, která by byla k neprospěchu Třetí říše.

Duben 1945 – počátkem dubna 1945 uzavřely esesácké hlídky les Dušno u Štěchovic. Každý den zde pracovala esesácká ženijní škola a údajně kromě jiné činnosti prý hloubili štolu do příkré stráně i vězni z koncentračního tábora. Opět se jedná o vězně z koncentračního tábora Flossenburg určených pro práce na tajných programech, spadajících pod působnost Waffen SS. Vězni z tábora Flossenburg pracovaly také na Richardu u Litoměřic a dalších tajných podzemních továrnách Třetí říše, mající vztah k vojenskému programu SS jako rakety, atomový výzkum apod. Jedna existující fotografie ze státního archivu je snad z těchto prací, ovšem není to prokazatelné. Žádný z těchto vězňů nemohl po válce své svědectví přednést. Koncem dubna odveleli celou skupinu 48 vězňů na výkop protitankových příkopů. Na cestě do práce vydal velitel doprovodu, esesák Alfréd Kuss rozkaz strážným, aby všechny do jednoho postříleli. Po válce, v srpnu 1945 pražské velitelství obranného zpravodajství po Kussovi pátralo v souvislosti s touto hromadnou vraždou vězňů, a dozvědělo se dokonce, že jakýsi Franz Hora z Vídně, Tiefenbachgasse, tehdejší strážný Waffen SS, by měl znát podrobnosti této vraždy a je ochoten podat výpověď. Ale pátrání se z neznámých důvodů zastavilo. Tenkrát se však ještě o štěchovické štole nic nevědělo. Její ražení skončilo někdy ve dnech 25. nebo 26. dubna 1945. Existuje i teorie, že Kleinův pobočník Steine prý postřílel šest strážných SS, kteří postříleli vězně, aby neprozradili tajemství. Tato teorie má trhliny. Myslím, že příslušníci SS po válce dokázali, že jejich heslo „Meine Ehre heisst Treue“, česky : „Mou ctí je věrnost“, jim opravdu bylo slibem až do smrti. A sib mlčenlivosti dodrželi až do konce života. Nyní bez ohledu na jejich nacionalistické cíle.

4. – 5. duben 1945 – Na tajné poradě podepisují Himmler, Klein, Bormann (ten Bormann, jenž je dnes pokládán za sovětského agenta) a další, že: „transport, uložení a zabezpečení asi 960 beden s cennostmi, majetkem pohlavárů III.Říše a písemnostmi III. Říše“, a nějaké památky původně určené pro Hitlerovo linecké muzeum, „zajistí K. H. Frank a generál SS Emil Klein“. Odjezd z Benešova a v případě odhalení náklad zničit trhavinami a olejem do plamenometů.

16. – 17 duben 1945 Deutch-Katharinaberg (Hora Svaté Kateřiny) – v tyto dni měl být ukryt někde v okolí obce Deutch- Katharinaberg ukryt poklad, snad opět dle fám zlato a dokumenty, nebo rovnou Jantarová komnata. Ovšem důležité je, že prý existuje nějaký záznam radisty o zachycení hovoru z těchto dní o uložení „čehosi“ do této lokality. Sám jsem slyšel od původní německé obyvatelky příběh, jenž potvrzuje, že opravdu němečtí vojáci ukládali cosi do Nikolaus Stolle (Mikulášské štoly) a poté ji odstřelili. Pozor, nikdo nemluví o tom, v jaké vzdálenosti od ústí štol byl odstřel. Ovšem vzhledem k tomu, že na tuto štolu je přímý pohled z mnoha domů v Deutch-Katharinaberg, je i možné, že šlo o klamnou akci. Nahrává tomu i to, že němečtí vojáci zaháněli obyvatele do domů, stříleli do vzduchu a zakazovali jim vycházet a dívat se z oken. Mělo toto být nenápadné uložení nebo klamná akce? Jde o městečko přímo na hranici, kterou tvoří potok Svídnice, procházející polovinou obce. Na konci války zde žili výhradně němečtí občané. V okolí městečka je plno v tuto dobu volně přístupných štol. Dodnes je v okolí několik otevřených štol. Proč by němečtí vojáci SS vozili bedny zrovna do této štoly? Z české strany Deutch-Katharinaberg se po roce 1945 stane Hora Svaté Kateřiny. 17. duben 1945, Deutch-Katharinaberg – z toho dne má existovat písemný záznam přijatých hovorů ze dne 17.dubna 1945 z pozůstalosti bývalého německého radisty, potvrzující ukládání pokladu u městečka Deutch-Katharinaberg. Záznam s datem 17. dubna 1945 má mít v držení syn pana Hausteina, zajímající se o válečnou historii. Záznam nebyl nikdy zveřejněn.. 19. dubna 1945 – protektor K. H. Frank v dalším svém příkaze ze dne 19. dubna 1945 mimo jiné konstatuje, že se situace zhoršila a zvýšilo se ohrožení Rudou armádou, dále Frank přikazuje provést konkrétní tajná opatření, aby spisy jeho úřadu a pražského gestapa, Abwehru a Sicherheitsdienstu nepadly do rukou Rudé armády nebo českých občanů.

22. duben 1945, Berlín – město Praha je prokazatelně již od 22. dubna 1945 na základě osobní žádosti K.H. Franka v Berlíně vyhlášena za lazaretní město, to znamená, Praha neměla být místem vojenských operací. Toto ovšem prokázáno, takže by měly být vyvráceny „údajné“ zprávy o podminování hráze štěchovické přehrady a pražských mostů. Němci plánovali s plánovaným s ústupem na Příbram a Plzeň, takže by si zaplavením jediné cesty ze Smíchova na Strakonice zničili hlavní ústupovou cestu na Strakonice . Němci prokazatelně neměli v plánu bojovat v Praze s českým obyvatelstvem, nýbrž jen městem rychle projet. Pražské povstání z 5. května 1945 proti Němcům opouštějícím Prahu nečekaně vyhrotilo situaci.

25. – 26. duben 1945 – V tuto dobu jsou již tajné a přísně tajné písemnosti Frankova úřadu roztříděny a uloženy do pevných beden, každá zapečetěna a celý náklad prozatím deponován na konopišťském zámku. V konopišťském zámku bedny v tuto dobu viděl český kastelán zámku Konopiště Josef Posel. Na zámku Konopiště bylo tehdy umístěno velitelství Waffen SS. Josef Posel zde viděl 24 beden, jak později vypověděl pří výslechu ohledně štěchovické aféry. Z Černínského paláce v Praze byl vypraven archiv protektora K. H. Franka, podle pozdější výpovědi bývalého zřízence ve Frankově úřadě Josefa Prinze jich bylo k transportu do Hradišťka připraveno a později odvezeno prý přes padesát. V noci z 25. na 26. dubna 1945 nákladní automobil všechny bedny odvezl z Černínského paláce do prostoru lesa u Hradišťka. Jak vypověděl jiný úředník z Černínského paláce, který měl doprovázet archiv v bednách, mělo jít o 50 až 54 beden. Když náklaďák dorazil na místo, prý nemohl po podmáčené a příkré pěšině pokračovat, proto použili vojáci SS vojáci koňský potah. Té noci vypravili Frankovi podřízení dr. Robert Gies a Otto Kübelbeck z Prahy poslední dvě bedny., Proč tyto dvě bedny byly dodány později, nikdo neví. Další nepodložené legendy vyprávějí o nějakých asi 900 bednách s osobním majetkem předních nacistických pohlavárů, ovšem toto nebylo nikým přímo potvrzeno. Do tohoto dění prý přistávají někdy v tuto dobu na polním letišti u Nesvačil dvě letadla Ju 52, jak vypověděl i syn generála Kleina. Ovšem jejich úloha není jasná. Ale vojáci SS z nich údajně měli vyložit opět nějaké bedny. Tak to vypověděl tehdejší strážný od Waffen SS Laube po válce. Druhý den tam letadla nestála. Ovšem v tuto dobu je „volný“ pro ustupující Němce pouze pozemní a vzdušný prostor v oblasti České Budějovice, Kaplice a Nové Hrady, kde se setkávají dva proudy ustupujících německých vojsk. Jeden proud rychle ustupující před Rudou armádou z Maďarska přes Rakousko a druhý z Čech ustupující ze směru Praha, Jindřichův Hradec, České Budějovice do americké zóny. Setkání těchto dvou proudů vyvolalo chaos a beznaděj, proto v těchto prostorách jsou zakopané dokumenty, zbraně a osobní majetek vysokých důstojníků. Za hranicemi na rakouské straně, kousek od Nových Hradů, stál v tuto dobu vlak s maďarským státním pokladem, bez strážných. Tento vlak obsahoval maďarský státní poklad a zlato odebrané maďarským Židům při transportech do koncentračních táborů. Náhodou nebyl zcela rozkraden, ovšem někde v Novohradských horách je ve štole ta část, kterou ukradli němečtí strážní důstojníci. Existuje spousta legend o štolách v okolí Novohradských hor plných beden s tajným materiálem a se zlatem z vlaku. Vrátíme se do Štěchovic. Po uložení beden do štoly ženisté instruktoři z školy SS štolu zaminovali. Trhavin měli dostatek, čas k pečlivé práci také, po provedli zamaskování štoly, upravily terén a zamaskovaly prostor. Poté v klidu odjeli s dalšími ustupujícími SS ve směru na Prahu. V tuto dobu byla chaoticky zformována na Benešovsku malá česká jednotka u SS Waffen, která byla označena jako Böhmen und Mähren, jejíž evidenční známky jsme našli v roce 1993 kdesi u Ejpovic a jsou jako rarity u konkrétních sběratelů dodnes. Květnové počasí a příroda v několika příštích dnech dokončily potřebné zamaskování a ani lesníci, kteří směli v květnových dnech i po válce do lesa, nepostřehli nic podezřelého. Ještě v létě 1945 vchod do štoly důkladně zarostl, takže mohl být objeven skutečně jen pouhou náhodou. Jako pojistka proti nálezu beden a zveřejnění jejich vzácného obsahu zajišťovaly stovky kilogramů tritolu, nastražené k obrovskému výbuchu a několik stovek litrů oleje do plamenometu. To by způsobilo naprostou zkázu uložených věcí v případě jejího prozrazení. Obsah skrýše vzácných dokumentů by mohly kompromitovat Třetí říši, i mnoho Čechů s předpokládaným (i připravovaným) dobrým postavením po konci války, kteří byli „přátelsky nakloněni Říši“, jak jim oficiálně říkali Němci… Mnoho těchto osob mělo úlohu v poválečném dění na české scéně… Proč zde nehraje žádnou důležitou roli pražská pobočka SD, v jejímž velitelem je SS-Sturmbannführer Walter Jakobi, zasahující od roku 1939 přímo do všech významných událostí v protektorátu? Je možné, že SD nemělo významnější roli při utajování akcí s tajnými materiály v tuto dobu, když byla nadřízenou organizací pro SS? Velitel české pobočky SD byl sice pravou rukou Reinharda Heydricha, a požíval plné důvěry nadřízených v Berlině, ale jeho úloha na území Čech a Moravy je v případu štěchovických dokumentů historicky podceňována. Jeho moc v Protektorátu nebyla na úrovni s velitelem SS a Polizei, což byl Obergruppenführer Karl Hermann Frank, ale Jakobi byl služebně nadřízený K.H. Frankovi. Je ovšem možné, aby na jednáních byl vždy někdo od SD, pouze jako dohled, bez zápisu v jednání?

29. duben 1945 – z této doby existují zprávy o koloně několika vozů jedoucí z prostoru Dresden do Čech přes Bad Schandau, kde byla auta spatřena německými obyvateli. Auta údajně přepravovala nějaké „poklady“ z prostor III.Říše do spojenecké zóny. Někde se „kdosi“ zmiňoval o Jantarové komnatě, někdo mluvil o výsledcích tajného výzkumu… Ovšem také prý byla jedním německým radistou zachycena jednak radiová depeše vysílaná touto kolonou, a jeden německý pilot lehkého letadla Fieseler Storch, letící v nízké výšce na Krušnými horami slyšel útržek hlášení ve vysílačce, že „věci uloží do štoly poblíž potoka u Deutch-Katherinaberg“. Samozřejmě v němčině. Prý v tuto dobu už komunikovala pozemní vojska a několik poslední lehkých letadel na jedné frekvenci určené pro pozemní armády. Jako první vyvíjel své aktivity na základě těchto zpráv ve spojení s kontrolou štoly během války v Kateřině Helmut Gaensel, jenž s velkou slávou otevíral práce před novináři (nebo agenty?) celého světa Němci v květnu 1945 odstřelnou Mikulášskou štolu – Nikolaus Stolle. V pozadí scény se objevuje americký lovec pokladů Graem Smith, jenž si později nechá udělat jiný průzkum. A opět u potoka Svídnice, ale na druhé, německé straně potoka na základě informace místního občana pana Hausteina o písemném záznamu radio zprávy. Opět velká sláva a nic. Ovšem oba, spíše jejich aktivity, potvrzují pravdivost zpráv o uložení „čehosi“ poblíž Hory Svaté Kateřiny. Já sám jsem také zachytil zmatenou zprávu jednoho bývalého příslušníka pražského Gestapa, žijícího od května 1945 raději v neutrální zemi, že někde v okolí Svaté Kateřiny má být „něco“ uloženo, s tím, že toto pouze zaslechl v kruzích „bývalých kolegů“. . To bylo ještě předtím než Graem Smith začal hledat štolu na německé straně. Zda šlo o informaci ze stejného zdroje, to nevím.

StB hledala 40 let Štěchovický poklad

Komunistická Státní bezpečnost (StB) se víc než 40 let snažila najít poklad, který měli Němci před koncem druhé světové války ukrýt u Štěchovic nedaleko Prahy a po kterém marně pátrali v 90. letech Helmut Gaensel a Josef Mužík.

pondělí 9. listopadu 2009, 4:02

Snažila se dešifrovat tajné kódy, mučila svědky, najímala geologické firmy, nikdy však nic neobjevila. Tisíce dokumentů, které mapují její pátrání v průběhu desetiletí, nabídl nyní k bádání Ústav pro studium totalitních režimů.

"Řádově máme k dispozici desítky tisíc stran," uvedl ředitel ústavu Pavel Žáček.

StB přitom nikdy nevěděla, po čem vlastně pátrá. Ve čtyřicátých letech převládal názor, že bedny zakopané v dubnu 1945 v prostoru vojenského cvičiště SS u Hradišťka obsahují záznamy o nedokončených výzkumech nových zbraní, které měly zachránit Třetí říši.

Vyrojily se však i spekulace o pokladu plném cenností ukradených Němci na okupovaných územích.

Ještě v roce 1989 vydal tehdejší generální tajemník KSČ Miloš Jakeš rozhodnutí o akci Závěť, v rámci které měl být vyzvednut "Göringův poklad" v rozsahu 540 beden zlata, drahých kamenů a uměleckých předmětů pod dohledem Omnipolu a Československé lidové armády.

Na začátku byla ostuda

První vlnu pátrání spustila v roce 1946 mezinárodní ostuda, kterou utrpěly československé tajné služby.

Zatímco vnitro, sbor národní bezpečnosti a armáda pročesávaly pohraničí a pátraly po ukrytých písemnostech gestapa, abwehru a dalších okupačních složek, štolu v rokli Závist u Štěchovic v březnu 1946 tajně vybrala skupina amerických špiónů.

Odvezla přes 30 beden s částí archivu Úřadu říšského protektora ukrytých zde o rok dříve Němci.

Přestože československá strana obdržela informaci o chystané operaci Dynamite s předstihem a kopání Američanů vzbudilo rozruch i mezi místními obyvateli, nedokázaly úřady včas zareagovat. Američané však zřejmě nenašli, co hledali, a Československo dosáhlo vydání archívu zpět diplomatickou cestou.

Pátrání po druhé části pokladu, která měla být ukryta v jiné štole, poté neustalo až do pádu komunismu a přetrvalo v podstatě do konce federace.

Velitele SS při výsleších mučila

Další impuls dostala státní bezpečnost v roce 1951, kdy se s novou intenzitou zaměřila na výslechy velitele štěchovické ženijní školy SS Ericha Kleina. Ten pak v průběhu několika let postupně označoval nová a nová místa údajného úkrytu. Podle historiků si protahováním vyšetřování snažil zachránit život.

"Byl na tom psychicky i fyzicky velmi špatně, byl mučen, a to i hladověním," podotkl Žáček. Ke konci dosáhly Kleinovy fabulace absurdních rozměrů. "Tvrdil, že se v podzemí pod Medníkem stavělo letiště, maloval k němu i plánky," popsal výmysly Žáček.

Verzi, že Klein ve skutečnosti o úkrytu nevěděl, podporuje i fakt, že ani po svém vydání do Německa na Štědrý den 1964 až do své smrti v roce 1971 poklad nikomu neodhalil.

Výzkumy však pokračovaly dál v 60., 70. i 80. letech.

Pro Havla hledaly i červené barety

Poslední akci Omnipolu ze září 1989, na niž dohlížel přímo tehdejší šéf generálního štábu a pozdější ministr obrany Miroslav Vacek, přerušila sametová revoluce, ne však na dlouho. Krátce po revoluci uzavřely oblast vojenské hlídky. "Asi se jim podařilo prostřednictvím ministerstva vnitra natolik ovlivnit okolí Václava Havla," spekuluje Žáček.

"Historickým paradoxem je, že ve zvláštní odloučené jednotce, která zde pracovala, byli i příslušníci odboru zvláštního určení, tedy červené barety, které zasahovaly proti studentům na Národní třídě 17. listopadu," podotkl historik. Oficiální aktivity ustaly podle něj až po rozpadu československé federace koncem roku 1992.

A jaká je podle historiků naděje, že po roce 1946, kdy učinili svůj nález Američané, že štěchovické podzemí poklad ukrývá? "Zbývají jen hypotézy a zbožná přání," shrnul svou skepsi historik Jaroslav Čvančara.

Tv Nova

Co se podařilo nalézt

Při výkopových pracích v okolí Hradištka jsme zaznamenali nálezy munice, spojařské techniky a dalšího vojenského materiál z období druhé světové války.K nejzajímavějším nálezům patří pozůstatky impregnovací pece a úlomků umělé horniny, kterou v okolí Hradištka testovali němečtí ženisté a která měla posloužit k zamaskování místa, kde je uložen poklad. Zaznamenali jsme také řadu štol ze středověku, které jsou památkou na těžbu zlata v oblasti. Některé z nich nesly stopy dodatečných úprav z pozdějšího období.

Tv Nova

 

Známý hledač pokladů Josef Mužík má nový cíl

Tv Nova

Po štěchovickém pokladu je to teď Jantarová komnata. Svět po ní zatím marně pátrá už 65 let. Komnata prý leží v Drawském národním parku. Nacisté ji měli ukrýt do velitelského bunkru o rozměrech fotbalového hřiště.